Příběh dvaatřicetileté řidičky Kateřiny je dalším příspěvkem do soutěže Piště a fotografujte i vy. Ukazuje, jak nezvyklé ještě docela nedávno bylo, aby řidičkou obrovského autobusu byla dobrá žena. Díky ní i díky dalším našim řidičkám se z tohoto povolání stává pro ženy naopak trend a jsou stále více časté.
Příběh jsme sice pojmenovali Amulet pro štěstí, protože se v něm amulet objeví, ale je to vypravování spíše o lidské dobrotě a přátelství, o tom, jak je důležité nebýt k druhým lidem lhostejný.
Do ICOMu jsem nastoupila v necelých 31 letech, a to jako druhá řidička MHD. V té době jsem již byla maminkou třech dětí. V říjnu to bude rok, co si to Třebíčí brázdím sem a tam a tam a zpět.
Moje první zážitky ale byly poněkud zvláštní. Cestující nastupovali do autobusu se slovy: „Bože, ženská, nemám se bát? Dovezete nás bezpečně? Taková holčička, jak může řídit…“
Dodnes si jako včera vzpomínám na paní, která mi nastoupila do autobusu a zajímala se, jestli ji ten spoj doveze, kam potřebuje. Poté si odešla sednout. Na další zastávce ke mě přistoupila s otázkou, zdali má vůbec taková holčička řidičský průkaz.
Moje odpověď byla ano a že zas tak mladá nejsem, že mám doma tři děti. Paní si sedla a už nepřišla.
Postupem času si na mě ale cestující zvykli. Zdraví mě s úsměvem a přejí pěkný den. Říkají mi naše princezna, panenka, holčička. Někteří, a myslím tím většinou ty babičky a dědečky, komentují po otevření dveří, že bude krásný den, sluníčkový den a tak dále.
Jednou jsem měla v autobuse paní, měla vedle sebe berle a venku byla namrzlá zem. Ptala se, když jsme přijeli na konečnou, kdy pojede další spoj. Odpověděla jsem jí, že ho pojedu já, a že když bude chtít, může počkat 5 minut v autobuse. Za pár dní si mě odchytla a dostala jsem nádhernou červenou růži. Dodnes mi usušená dělá radost v kuchyni.
Asi největší zážitkem pro mě byl ovšem jeden starší pán. Posadil se úplně dopředu a zeptal se mě, zdali jsem věřící. Odpověděla jsem že ne, že jsem v tom nebyla vychovávána. On mi najednou začal vyprávět, že celý život řídil nákladní auta a později autobusy. Bylo z něj cítit, že mu do dneška autobus leží v srdci. Prý měl vždy u sebe talisman pro štěstí a optal se mě, jestli na talismany věřím. Popravdě věřím, podle mě nosí štěstí. Po mé odpovědi mi ho ihned na zastávce podával. Vzít jsem si ho nejprve odmítla s tím, že ho jistě sám bude ještě potřebovat. Pán se jen usmál a odvětil, že už je starý na řízení a že ho chce dát zrovna mě. Neskutečné!!!
Od té doby ho mám v peněžence neustále u sebe. Rozhodla jsem se ho z obou stran nafotit a poslat vám ho v příloze. Snad donese štěstí všem řidičům.
Dnes chodím do práce s radostí. Na cestující se těším a vím, že mě vždy někdo potěší. Ať už krásnými slovy, úsměvem či dárečky v podobě cuket, libečku, jahod a dokonce i ponožek.
Tímto bych chtěla všem řidičům vzkázat, aby se nezatěžovali s lidmi, kteří nemají dobrý den, ale naopak se snažili přijímat ty milé a úžasné lidičky, co vozíme.
