Autobusák ze severu: kolega, který je aktivní na sociálních sítích a vůbec se toho nebojí, má rád cestování, dobré jídlo a profesi řidiče prostě miluje
20 Listopad 2026 | Pro zaměstnance Ze společnosti
Za volantem autobusu má najeto přibližně dva miliony kilometrů, jeho příběhy na sociálních sítích sledují tisíce lidí a některé příspěvky oslovily více než půl milionu uživatelů. Roman Šebek, řidič společnosti Doprava Teplice ze skupiny ICOM transport, je známý jako Autobusák ze severu. V našem rozhovoru otevřeně mluví o veřejné dopravě, s rodinou provozuje cestovatelský web a cestujícím zpříjemňuje den bonbóny a vzkazy. Jak se z dětského snu stala celoživotní vášeň? A proč podle něj dobrý řidič dělá mnohem víc než jen točí volantem?
Romane, začněme kupodivu od začátku. Jak jste se vlastně dostal k řízení autobusů?
K autobusům mě to táhlo od samého dětství. Už v pěti letech jsem uměl opsat jízdní řády linek v našem městě a žádná změna mi neutekla. To bylo za ta léta popsaných notýsků! Nejdříve jsem si s autobusy hrál, později jsem si pořídil volant a vyrobil vlastní přístrojový panel s ovladači a směrovými tabulemi. První mi vyrobila moje starší sestra. Asi do třinácti let jsem tak doma v každé volné chvíli „řídil“, všem pro zlost.
Dopravní škola pod tehdejším ČSAD byla jasnou volbou a v roce 2007 se můj sen splnil. Stal jsem se řidičem autobusu.
Velké štěstí jsem měl také na instruktora autoškoly pana Hanzlíka. Naučil mě mnohem více než jen řídit. Vedl mě k tomu, abych dokázal předvídat situace, přemýšlet o nich a správně reagovat. To jsou zkušenosti, ze kterých čerpám dodnes.
Dnes jste řidičem společnosti Doprava Teplice. Jak jste se dostal do skupiny ICOM transport?
Původně jsem jednal pouze o brigádě. V té době jsem pracoval jako garážmistr jedné velké organizace, kde jsme se s týmem starali přibližně o 300 vozidel. Neměl jsem potřebu zaměstnání měnit, ale k autobusu mě to stále táhlo. Důležitou roli sehrál vedoucí dispečer Filip Čutík, kterého jsem znal od předchozího dopravce. Byl pro mě jistotou férového jednání. Nakonec jsem se rozhodl nabídku přijmout a od začátku roku 2026 pracuji pro Dopravu Teplice.
Už v polovině ledna jsem navíc dobrovolně souhlasil s výpomocí na dalších střediscích skupiny ICOM transport. Jezdil jsem pro TRADO-BUS, v Humpolci a v Benešově. Do Teplic jsem se tak vrátil až po téměř deseti měsících.
Byla to ohromná zkušenost. Poznal jsem nové provozy, kolegy i dispečery. Velmi si vážím jejich lidského a férového přístupu. Samozřejmě bych si něco takového nemohl dovolit bez maximální podpory své manželky. Ta je pro mě nejdůležitější.
Na sociálních sítích vystupujete jako Autobusák ze severu. Jak tento projekt vznikl?
Vlastně náhodou. S manželkou rádi cestujeme a už několik let provozujeme web Dáme výlet. Chtěli jsme lidem přinášet skutečné zkušenosti z míst, která navštívíme, nikoliv jen turistická lákadla, která ve skutečnosti někdy vypadají trochu jinak.
Na podporu webu jsme začali působit na Facebooku jako Šebíčci na cestách. Jenže já jsem člověk, který má na dopravu vlastní názory a nebojí se o nich diskutovat. A protože se cestování a dopravní témata začala prolínat, rozhodli jsme se vytvořit samostatný profil. Tak vznikl Autobusák ze severu. Byl to okamžitý nápad, žádná dlouhodobá strategie. Začal jsem sdílet své postřehy, zkušenosti a hlavně příběhy z autobusu. A najednou se ukázalo, že to lidi baví.
Na Facebooku máte tisíce sledujících a některé Vaše příspěvky dosahují vysokých čísel zhlédnutí. Cítíte se jako známá osobnost?
Tak bych to určitě nenazval. Myslím, že lidé jsou především rádi, když zjistí, že za účtem stojí normální člověk z masa a kostí, nikoliv nějaká umělá inteligence. Ale ano, cestující mě poznávají napříč republikou. A jsou to většinou velmi milá setkání. Někteří mě přijdou pozdravit, jiní si chtějí popovídat. Když jsem se loučil s cestujícími na některých linkách, bylo to dokonce emotivní. Nosili mi čokolády, děkovali a přemlouvali mě, abych zůstal.
Když jsem se vrátil do Teplic a napsal to na Facebook, lidé si mě na lince našli a přinesli mi na přivítanou třeba bonbóny. To jsou chvíle, které člověka opravdu potěší.
Sociální sítě ale dokážou spolykat obrovské množství času. Proto mám přesně vymezené, kolik času jim věnuji. Rozhodně kvůli nim nehodlám šidit rodinu ani práci.
Přinesla Vám aktivita na sociálních sítích něco, co jste vůbec nečekal?
Rozhodně. Překvapilo mě například, že se začali ozývat další řidiči a řidičky, kteří chtějí také sdílet své zkušenosti. Někteří začali natáčet videa, jiní píší vlastní příběhy. Ozval se mi dokonce kolega ze Slovenska, který rozjížděl podobný projekt a požádal mě o podporu. Rád jsem mu pomohl. Nemám potřebu nechávat si nějaké know-how pro sebe.
Ještě větší radost mám z toho, že mě kontaktovali lidé, kteří o povolání řidiče autobusu teprve uvažovali. Po společných rozhovorech a diskusích se nakonec rozhodli tuto profesi vyzkoušet. Tři z nich už dnes za volantem sedí, jeden alespoň brigádně.
A přesně v tom vidím velký smysl. Potřebujeme naši profesi přiblížit veřejnosti a ukázat, že za volantem autobusu jsou lidé s vlastními příběhy a zkušenostmi.
Ve svých příspěvcích se nebojíte otevřeně komentovat veřejnou dopravu. Kde je podle Vás hranice konstruktivní kritiky?
Mám na sebe poměrně vysoké nároky a dlouho jsem se učil, že nemohu totéž očekávat od všech ostatních. Ale určité zásady jsou pro mě důležité. Například slušné vystupování, upravenost řidiče, čistota autobusu a především přístup k cestujícím.
Dopravou jsem prošel na různých pozicích. Pracoval jsem jako řidič, garážmistr, dispečer i vedoucí a nějaký čas jsem dopravu také sám provozoval. Díky tomu se na řadu věcí dívám z více stran.
Když mám pocit, že by něco mohlo fungovat lépe, rád o tom diskutuji. Důležité ale je, aby šlo o věcnou debatu. Stále jsem zaměstnanec a uvědomuji si, že svým vystupováním reprezentuji také svého zaměstnavatele.
Co podle Vás dělá z řidiče autobusu skutečného profesionála?
Říkám, že autobus je výkladní skříní dopravce a řidič je jejím aranžérem. Samozřejmě musí umět bezpečně řídit a zvládat provozní situace. Ale tím to nekončí. Důležité je také to, jak s cestujícími komunikuje, jak se stará o autobus a jak dokáže reagovat na různé situace. Moderní autobusy jsou vybavené množstvím asistenčních systémů, které řidičům pomáhají. Technika se neustále vyvíjí, ale lidský přístup nenahradí.
Řidič by podle mě měl být také trochu psycholog. Každý den potkává různé lidi, kteří mají své starosti a nálady. A často záleží právě na něm, jak celá cesta proběhne.
Co dnes cestující od řidičů očekávají? A co naopak očekáváte Vy od nich?
Většina cestujících chce především bezpečnou jízdu, čistý autobus, příjemnou teplotu a slušné jednání. Samozřejmě také očekávají, že autobus pojede včas. Zároveň ale lidé vnímají i drobnosti. Pozdrav, úsměv, malý vzkaz nebo bonbón. To všechno může zpříjemnit cestu. Na druhé straně bychom my řidiči ocenili dodržování základních pravidel přepravy a vzájemnou ohleduplnost. Myslím, že mnoho situací se dá vyřešit obyčejnou komunikací. Když cestujícímu v klidu vysvětlíte, proč něco není možné, většinou to pochopí.
Já říkám: Chceš-li něco změnit, začni sám u sebe. Pozdrav cestující, usměj se na něj, vysvětli mu situaci. A časem zjistíš, že se na tebe také usmívá a je rád, když tě za volantem vidí.
Kdybyste mohl ve veřejné dopravě něco změnit, co by to bylo?
Velký důraz bych kladl na přípravu řidičů a předávání zkušeností. Měl jsem štěstí na lidi, kteří mě na začátku kariéry učili nejen řídit, ale také chápat celou profesi. A myslím, že právě to je nesmírně důležité. Dále bych se více zaměřil na komunikaci s cestujícími. Někdy rozhodují opravdu drobnosti. Upravený řidič, čistý autobus, příjemné vystupování a ochota poradit.
A třetí věcí je právě prezentace naší práce veřejnosti. Sociální sítě mohou být jednou z cest, jak ukázat, co všechno povolání řidiče obnáší.
Velký smysl podle mě mají také akce, při kterých si veřejnost může autobusy prohlédnout, setkat se s řidiči a dozvědět se více o jejich práci.
V práci autobusy, ve volném čase cestování. Dá se od dopravy vůbec odpočinout?
Nedá! To je droga. Miluji dopravu od plánování přes přípravu až po samotné cestování. S manželkou nejraději poznáváme Českou republiku. Máme tu neuvěřitelné množství krásných míst, památek a zajímavostí. A náš cestovatelský web potřebujeme neustále zásobovat novými zážitky.
Samozřejmě ani na dovolené nedokážu dopravu úplně vypustit z hlavy. V každém městě si prohlížím autobusová nádraží, jízdní řády, odjezdová stání a přemýšlím, jak je doprava organizovaná.
Manželka ze mě zpočátku byla trochu nešťastná, ale už si zvykla. Většinou mi dá nějaký čas na moje dopravní zkoumání a pak se zase věnujeme společnému programu.
Pojďme představit také Váš rodinný web Dáme výlet. Co na něm mohou čtenáři najít?
Web vznikl z naší společné záliby v cestování. Chtěli jsme se podělit o skutečné zkušenosti z výletů, návštěv restaurací a ubytovacích zařízení. Snažíme se psát otevřeně a především o tom, co jsme sami vyzkoušeli. Nejde nám o to, abychom za každou cenu všechno chválili, ale aby si čtenář dokázal udělat představu, co ho na daném místě čeká. Na přání čtenářů jsme přidali také recepty. Ty připravujeme tak, aby podle nich dokázal vařit opravdu každý.
Web funguje už pět let a právě nyní jej modernizujeme. Je to náš rodinný projekt, který nás baví a spojuje.
Když už cestujete po republice, které místo Vás z pohledu dopravy nejvíce zaujalo?
Zaujaly mě přestupní uzly na Vysočině nebo Muzeum dopravy ve Strašicích. Tam jsem byl doslova jako v Jiříkově vidění. Velmi mě láká i návštěva výroby autobusů. Rád bych se podíval do Vysokého Mýta a viděl, jak autobus vzniká od začátku. A určitě bych chtěl konečně navštívit také sraz autobusů Karosa v Ralsku. To jsou vozy mého dětství.
A když odstavíte autobus a zrovna necestujete, co Vás baví?
Rád vařím pro rodinu a přátele. Je to pro mě skvělý způsob relaxace. Zatím jsem nikoho neotrávil a nikdo si nestěžoval, takže mi to snad docela jde. Také rád zahradničím. S manželkou se chystáme na rekonstrukci zahrady a opravdu se na to těším.
A občas vyrazíme na kolo. Nejsme ale žádní profesionální cyklisté, spíše takoví volnočasoví požitkáři. Na silnici je podle mě nejdůležitější vzájemná tolerance a respekt mezi všemi účastníky provozu.
Nemůžeme vynechat Vaše bonbóny a vzkazy cestujícím. Jak Vás to vlastně napadlo?
Úplně spontánně. Už dříve jsem měl podobné nápady, ale naplno jsem je začal realizovat až tady u ICOMu. K bonbónům jsem přidal také malé vzkazy a přání hezkého dne. Něco ve smyslu: „Nevím, jak se dnes máte, ale já Vám přeji krásný den.“
A ono to funguje. Lidé se usmívají, někdy přijdou osobně poděkovat. Dokonce se začali přidávat další kolegové z různých částí republiky. Co mě opravdu překvapilo, je reakce samotných cestujících. Někteří mi začali bonbóny nosit, abych je mohl rozdávat dál. Jedna paní mi dokonce poslala balíček sladkostí až z Německa.
Ale nejde o bonbóny samotné. Jde o to udělat někomu radost. Někdy je to opravdu maličkost, která dokáže člověku změnit celý den.
Máte za sebou spoustu zážitků. Vydalo by to na knihu, nebo snad i na televizní seriál v produkci dua Kolečko - Prušinovský?
Příběhů mám opravdu hodně. Některé jsem si dokonce zapisoval. A sledující mě už několikrát vybízeli, abych je vydal knižně. Začínám si s tou myšlenkou pohrávat, ale ještě nejsem úplně rozhodnutý. Kdyby z toho měl být seriál, tak jedině komedie. Život za volantem totiž píše situace, které by si leckdy nevymyslel ani scenárista.
Já ale nejsem úplně člověk před kameru. Vyhovuje mi způsob, jakým příběhy sdílím dnes. A pokud dokážou lidem zlepšit náladu, splnily svůj účel.
A poslední otázka. Co byste si přál do budoucna?
Nápadů a plánů mám samozřejmě hodně. Přemýšlím třeba o tom, že bych jednou mohl své zkušenosti předávat dalším řidičům jako instruktor autoškoly. Ale když se nad tím zamyslím, vlastně mi úplně stačí, když mně a mým blízkým bude sloužit zdraví, budu moci dál dělat práci, kterou miluji, a společně s manželkou přinášet lidem radost.
A sobě i všem kolegům přeji jediné – abychom vždycky zůstali kolečkama dolů.
Mrkněte na facebookový profil Autobusák Ze-severu, kde náš kolega sdílí své zážitky, fotografie autobusů, postřehy z každodenního provozu, ale i z cestování.
NEBO
klikněte na obrázek a navštivte web
Závěrem
rozhovor, který jsme společně s Romanem tvořili dálkově, moderně tedy elektronicky tak mě mě bavil. Jsem ale přesvědčený, že jestli někdy bude druhé kolo, tak jedině osobně, protože prostě vím, že osobní setkání je pro pokračování ta nejlepší forma.
Redaktor: Martin Havran
Foto: archiv Romana Šebka
