Jak Vás napadlo stát se řidičkou? A proč zrovna takového kolosu, jako je autobus?
Vždycky jsem se viděla v otci a ten měl autobusovou dopravu. Byl na mě hrdý, když jsem si udělala papíry. A kvůli němu jsem ráda, že jezdím i nadále.

A jak je pro ženu toto povolání náročné? Narazila jste někdy na problém?
Náročné mi nepřijde. S autobusem se mi kolikrát jede lépe než s osobákem, mám ráda adrenalin a ten nám se sněhem začne.

Říkala jste, že jezdíte už dlouho. Kde jste začínala a pamatujete si na své první zážitky?
Ano, jezdím autobusem už více jak 6 let. Jezdila jsem u otce ve firmě. Zážitky nemám, spíše se mi líbil obdiv lidí „co zrovna já dělám za volantem autobusu“.

Jak na Vás, jako na řidičku autobusu vůbec hledí Vaše rodina?
Má rodina už to nijak neřeší, otec byl nadšený, přítel mě podporuje ve všem a okolí už si zvyklo, ale občas se najde někdo, kdo na mě kouká jako kdybych spadla z višně (smích).

A cestující? Jak si rozumíte s nimi?
S cestujícími se snažím vycházet samozřejmě po dobrém, ale přátelství je moc silné slovo. Spíše jen, že jsou lidé, co vidíte ráda a naopak. Ale u kolegů to říci můžu. Je tam moc suprových lidiček, které mám ráda a jsou samozřejmě oproti mě starší, ale berou mě jako sobě rovnou, snaží se pomoci a za to jim moc děkuji.