Už je to tři roky, co jste poskytl rozhovor na Modrou vlnu, co se za tu dobu změnilo? Je u vás něco nového?

Nového u mě nic. Co se týče práce, tak je to lepší. Vylepšila se společnost i přístup vedení. To musím říct, že je opravdu lepší. A v době koronaviru byl přístup firmy vynikající. Lidé nepřišli o práci. A co si budeme povídat, bez práce nejsou koláče.

Vy jste přišel do společnosti ICOM transport jako jeden z prvních ukrajinských zaměstnanců.

Nás přišlo třicet a z té první várky jsem jako jediný zůstal já. Pak přišel pan generální a požádal mě, jestli bych nepomohl s náborem ukrajinských zaměstnanců. Dali jsme inzerát, pak jsme jeli i s tehdejší vedoucí personálního na Ukrajinu. Měli jsme s nimi sezení. Přihlásilo se jich hodně. Někteří samozřejmě odešli, ale ty první tady pracují dodnes.

Jak jste řekl, v první vlně příchodů hodně z vašich rodáků odešlo, ale vy jste zůstal. Proč? Co bylo hlavním důvodem?

Každý šel za svým. Někdo si přišel vydělat jen nějakou korunu a pak se vrátit. Já jsem si to šel zkusit. Mě se Česká republika líbila jako taková a chtěl jsem tu už zůstat. Navíc musím říct, že jednání vůči mně ze strany vedení bylo výborné. Podrželi mě.

Vy jste takovým styčným, záchranným bodem pro nově příchozí zaměstnance z Ukrajiny. Postupem času jich přibývá, tak už vám i někteří, co jsou tu delší dobu, pomáhají s adaptací nových kolegů?

Občas mi pomáhají. Musím zmínit pana Bohdana Danyleichuka z Ústí nad Orlicí, to je vynikající člověk. Chová se k nově příchozím dobře. Navíc si pomáháme spolu navzájem. Vysvětlujeme jim, o co go, jak se mají chovat. Co si budeme povídat, ne všichni jsou zlatí. Ale pořád jim říkám: Máte se tu dobře, dostáváte všechno oficiálně na pásku. Není tady žádná obálková metoda.

V čem musíte nováčkům z Ukrajiny nejvíc pomáhat?

Zdůrazňuji jim, že nejdůležitější je čeština. A kladu jim na srdce, jak se mají chovat a jednat. Pak jim pomáháme s přihlášením na cizineckou polici, zařídíme doktora, vyplníme žádosti, uděláme vlastně všechny důležité věci kolem toho.

V České republice jste už více jak dvacet let, potkal jste tu manželku a založil rodinu. Už ji berete jako domov? Nechystáte se vrátit na Ukrajinu?

Ano, mám tady domov. Máme svoje bydlení, platím hypotéku. Tady jsme doma a na Ukrajinu jezdíme jen na návštěvu za rodinami.

Jak často se dostane do své rodné země?

Jednou za rok. Letos tam byla jen manželka. Já jsem kvůli koronaviru nejel. Nechtěl jsem absolvovat všechny ty obštrukce okolo.

Co se týče dcery, tak máte dvoujazyčnou domácnost? Učíte ji česky i ukrajinsky nebo ona už je „češka“?

Já s ní mluvím česky a manželka ukrajinsky. Navíc se ještě učí španělsky. Ruštinu nechtěla. Já jsem chtěl, aby se ji učila, ale ona je paličatá po mě a začala se španělštinou. Chce prý pak jet do světa. Angličtinu má samozřejmě povinně.

Když jste zmínil ruštinu, je velký rozdíl mezi ukrajinštinou a ruštinou?

Ani ne. Je to jak mezi češtinou a slovenštinou.

S češtinou poslouchám, problém nemáte?

Nemám. Vůbec žádný. Já jsem se ji naučil v hospodě. Mám tam dobrou partu. Vzali mě k sobě. Bavili jsme se, dali jsme si u toho pivečko. Nestyděl jsem se jich na něco zeptat. Nejhorší pro naše nové zaměstnance je to, že jsou jen spolu a baví se mezi sebou svou rodnou řečí. Bylo by lepší, aby byli více mezi Čechy. Třeba Bohdan, ten se naučil česky taky v hospodě. Byl v Ústí sám a nic jiného mu nezbylo.

A jak mluvíte s ukrajinskými kolegy, když za vámi přijdou?

Já na ně mluvím jen česky. I na ty úplně nové. Stejně tak s manželkou, taky s ní mluvím jen česky. Ale víte, co je nejhorší?

Povídejte?

Já už nemám ani ukrajinské myšlenky. Když si něco říkám v hlavě: Co bych udělal. Tak mi to v hlavě naskočí česky, ne ukrajinsky. To je zajímavé. To je už asi na psychiatra. (smích)

Jste vášnivým rybářem. A v posledním rozhovoru jste říkal, že největším úlovkem byl téměř metrový Amur. Stále to platí nebo jste už chytil něco většího?

Ne, stále to platí. Jen jsem vyrovnal délku, ale tentokrát to byl kapr. Větší ryby tady ani nejsou. (smích)

Když jsme u těch ryb. Za chvíli budou Vánoce. Jak je slavíte u vás doma? Jsou to ty klasické české – s kaprem a bramborovým salátem, stromečkem a dárky? Nebo máte ty ukrajinské, které se přeci jen trochu liší?

Většinou slavíme český, protože dcera chce jen české vánoce. Ukrajinské neuznává. Nedávají se dárky. Prý až se budou dávat dárky, tak pak můžeme slavit ty ukrajinské.