Jak vaše kariéra řidiče autobusu začínala?
Já jsem autobusákem v podstatě celý život. Nejprve jsem vozil vojáky, v rámci své vojenské služby. Vozil jsem je například na střelnici, někdy jsem jel třeba i s tatrovkou. Odřídil jsem vše, co bylo potřeba.

A ke společnosti ICOM transport jste se dostal kdy?
U ICOMu jsem v podstatě od jeho úplných začátků v Třebíči. Tehdy jsem byl už u přepravní společnosti ČSAD, která se později změnila na Trado, kterou pak odkoupil ICOM transport.

Jaké změny jste vypozoroval po nástupu ke společnosti ICOM transport?
Byla vyžadována větší disciplína. Na druhou stranu byl najednou ve všem mnohem větší pořádek. Já jsem ale spokojený. Zkusil jsem si pracovat i jinde a musím říct, že všude je to stejné, někde i horší. Tady má člověk jistotu, že každý měsíc dostane výplatu. Někteří kluci, kteří od nás odcházejí, se dokonce i za nějaký čas vrací, protože si uvědomí, že ta disciplína je zde přítomná i ze strany firmy. Navíc zde máme i různé benefity.

Využíváte nějakých benefitů, které společnost nabízí?
Flexipassy využívám. Nebo je spíš využívá můj syn Martin, který je také řidičem autobusu. Já mu vždycky svůj pas půjčím a oni v lékárně, kde se dají také využít, nakoupí svým malým dětem výhodně léky nebo plínky, prostě co potřebují.

Váš syn řídí autobus společnosti ICOM transport již devět let. Myslíte si, že jste pro něj byl inspirací při výběru povolání?
Myslím, že ano. On si řidičský průkaz na autobus nejprve udělat nechtěl. Měl licenci jenom na kamion. Ale pak mi jedna moje cestující, která pracovala na úřadu práce, prozradila, že se tam dá výhodně udělat rekvalifikace. Syn nejprve nechtěl, pak jsem ho ale párkrát svezl, zalíbilo se mu to, řidičský průkaz na autobus si udělal a šel jezdit k ICOMu.

Motivoval jste syna k povolání řidiče, ještě když byl malý kluk?
Já jsem ho motivoval tak moc, že tenkrát s autem vlítl do vrat! (smích) Musel jsem mu všechno ukázat a on si všiml, že se to startuje klíčkem. Tak s ním samozřejmě jednou otočil, tenkrát jsem tam zrovna nechal rychlost, a on narazil do našich vrat! Ale nic se nestalo, prostě dětská zvědavost.

Vy jste hlavním protagonistou v našem novém propagačním videu. Jak se vám líbila práce před kamerou?
Nejprve jsem jenom jezdil s autobusem na určitých místech, které si štáb v našem okrese vybral. Jel jsem třeba okolo Dalešické přehrady, kde mě dokonce natáčeli dronem. Pak po mě také chtěli záběr, jak jdu ráno do práce. Museli mi vybrat pěkný dům, ten náš totiž stojí u silnice a nedá se u něj parkovat autobus. U toho jsem si vždycky vzpomněl na film Vesničko má středisková. Připadal jsem si stejně jak ten Otík. Tak jsem dělal, že jdu do práce. Musel jsem se ale asi pětkrát vracet a opakovat záběry.

Také jste se zúčastnil letošního koncernového fotbalového turnaje, jak se Vám hrálo?
Natáhl jsem si koleno! (smích) Už to není jak dřív, když jsem chytal za Třebíč profesionálně. Byl jsem tam od žáků až po muže. Teď jsem dvacet let nic nehrál, tak se mi natáhl sval, když jsem vykopával balon. Jinak to bylo příjemné, skončili jsme sedmí z osmi, ale dobře jsme se najedli, napili a pokecali s ostatními kolegy.