“Vážený dodávateľ, za obdobie od 01.07.2015 do 31.12.2015 ste pre GEFCO Slovakia, s.r.o. zrealizovali 2,163 preprav, pričom sme za rovnaké obdobie zaznamenali 1 nezhodu spôsobených Vašou spoločnosťou, čo predstavuje 99.95% kvalitu  dodanej služby. Na základe tohto vyhodnotenia sme Vašu spoločnosť zaradili do kategórie “A’’ Spoľahlivý dodávateľ. Vzhľadom na vyššie uvedené Vám chceme týmto poďakovať za spoluprácu a poskytovaný servis,” napsala Alžběta Štrbová z firmy GEFCO Slovakia, s. r. o.

Pro tohoto významného slovenského zákazníka zajišťujeme přepravy hlavně do automobilky PCA Trnava. Vyhodnocení druhého pololetí 2015 je vzhledem k počtu přeprav parádním výsledkem a dispečeři a hlavně řidiči si zaslouží pochválit.

O tuto oblast se starají dispečeři Jana Šebestová a Petr Beránek. Na starost mají 58 řidičů, 45 aut. A právě řidiči Ivo Krajňák a Pavel Kolda, kteří zajištují převoz autodílů, byli ti, se kterými jsme o práci hovořili.

Ivo Krajňák pochází z Brna, nyní bydlí ve Věži u Havlíčkova Brodu. Má již dokonce i vnouče, je to kluk a prý asi bude řidičem jako dědeček. On sám je vyučen instalatérem, dříve pracoval v IPS Brno. Ve svých 30 letech začal pracovat jako šofér a to mu zůstalo až do dneška. V ICOMu pracuje od roku 2000.

Pavel Kolda pochází z Jihlavy, ale nyní bydlí v Batelově. Má dvě, již dospělé děti. I když je vyučen číšníkem, prošel několik profesí, které se tohoto oboru vůbec netýkaly. Řidičem ICOMu  je od roku 2008. Tolik v krátkosti o nich.

Jak jste se dostali k řízení kamionu?

Nejprve jsme jezdili na dvou soupravách a potom nás posadili proti sobě, takže využíváme jednu soupravu a musíme se o ni dobře starat, aby byla pro každého z nás vždy perfektně připravena k jízdě. A tak se oba dva vzorně staráme o jednu soupravu a to Mercedes –Benz 1845 LS/NRL, Euro VI , ten jsme dostali z úplně nové várky v prosinci minulého roku.

Oba využíváte ubytovnu.  Jak jste v ní spokojeni?

I když bydlíme oba nedaleko Jihlavy, tak nám tento dokonalý azyl vyhovuje. Tím, že se střídáme na jedné soupravě a měníme se v Jihlavě, tak pobyt a odpočinek na ubytovně nám vyhovuje. Zde vlastně trávíme ty povinné přestávky a odpočinek. Od té doby, co je jihlavská ubytovna pro řidiče nově zrekonstruovaná, je to perfektní.

Jezdíte vnitrostátní kamionovou přepravu a převážně jezdíte pro automobilku PCA Trnava. Ale Trnava je na Slovensku, tak to nějak nesedí?

Ivo Krajňák: Je to taková síla zvyku. Dobře se domluvíme a nikdo neřeší, že vlastně přejíždíme hranice. Tak pendlujeme denně mezi Severními Čechy a Slovenskem. Vozíme převážně autodíly. Máme stabilní přepravu a víme kde, kdy co nás čeká. Jen někdy, při náhlých změnách, využíváme práci dispečerů. Jinak jsme taková soběstačná jednotka. Ročně to točíme cca 260 x a ujedeme 180 000 kilometrů. Přivezeme vždy všechno včas a v pořádku. Jen jedinkrát jsme se za tuto dobu opozdili a to nebyla ani naše vina.

Dálnice u nás a na Slovensku, dá se to porovnávat?

U nás jsou dálnice úplně přeplněné a již kapacitně ani nestačí. Tím pádem je i jejich stav takový jaký je. Na Slovensku je jich méně, jsou novější, ale do Trnavy využíváme jen malý asi 100 kilometrový úsek. Něco by se u nás mělo začít se stavem dálnic dělat. Tedy, ono se dělá, ale pořád to není tak nějak vidět. Raději využíváme bývalé státní jedničky. Tady největší část a dobu jízdy trávíme v hezké krajině a máme aspoň na co koukat.

Není to nudné, jezdit tak dlouho pořád stejnou trasu?

Je pravda, že naše cesta se nám stala tak známou, že už snad  jenom vnímáme roční období a to ještě mnohdy  jen tehdy, pokud se na trase něco změní. Přesto oba vidíme krásu naší krajiny a její proměnu. Ať chcete nebo ne, okolo nás se pořád něco mění. Někdy si toho všimnete a někdy to jen tak kvitujete s povděkem. Nejhorší jsou pro nás objížďky, ty když se vydaří, tak to se spotřebou a časem, někdy opravdu pěkně zamotá. S tím nic nenaděláme.

A nechcete se ještě podělit o nějaké zážitky, těch za ty roky musíte mít oba dost?

Ivo Krajňák: Mám za sebou i jízdy po celé Evropě, tam o různé situace nebylo nouze. To jsem takhle třeba v Rumunsku dostal pokutu. Ale proč o tom vyprávím, já jsem ji dostal na dálnici za pomalou jízdu. Nebudete tomu věřit, povolená rychlost byla 90, a já jsem jel jenom 80. Bylo to mezi Bukureští a Piteští. Nikdy mi to nikdo nechtěl uvěřit, ale mě to stálo 50 EUR. A ruka rumunského zákona byla neoblomná. To fakt bylo jak k pláči, tak k smíchu.

To je opravdu hodně zvláštní pokuta.

No a jednou, to jsem zase měl přejíždět z Polska do Litvy, mě celníci nechtěli pustit přes hranice. Papíry, tedy veškeré doklady, jsem měl v absolutním pořádku. Ale já neměl povinný úplatek pro ně. Tenkrát to byl erotický časopis. Musel jsem jim slíbit, že příště dovezu dva a nakonec jsem mohl pokračovat v cestě.

Jakou jste měl Vy zkušenost, pane Koldo?

Ani já nemám o nepříjemné situace nouzi. V Polsku, jsem nocoval kousek za našimi hranicemi v Jeleni Goře na parkovišti, ale ráno jsem prostě neodjel. Byl jsem úplně bez nafty. Někdo mi šikovně vybral skoro 300 litrů, aniž bych se probudil. A to je potom opravdu „krásné“ ráno. Nic se nenašlo, nic se nevyšetřilo. Zůstala jen smutná zkušenost.

Pánové, krásně se nám to povídá, ale ten čas?

Proč? No, právě střídají a jeden z nich musí sednout za volant a pěkně pokračovat v jízdě, aby dojeli včas a podle plánu.

Takže vám opravdu moc děkuji za hezké povídání a těším se na pokračování.

AV.