Markétka Komínková, mladá žena, která pochází z Moravy, konkrétně z Velkého Meziříčí, dneska žije v Praze. Ono se to asi nedá jen tak nazvat, že žije v Praze. Ona se tam vrací ze svých cest. Z cest po celé Evropě, protože si vybrala velice exponované povolání - je totiž ve svých 26 letech řidičkou kamionu. Tady klidně mohu prozradit roky, protože je to mládí. A to má na svém startu zelenou. A u ní to platí dvojnásob. I když zrovna ta její cesta, jak říká, tedy silnice, je šedá, a někdy i jednotvárná. Ale uvidíme, co mi na to řekne, protože určitě na to má svůj názor a určitě ví, proč si toto převážně chlapské povolání, vybrala.

Jaká byla vaše cesta k volantu?
Nevím, jestli to můžu na sebe prozradit, já jsem se vyučila v oboru kuchař-číšník, i když jsem původně chtěla jit na automechanika. Ale tam vlastně ani dívky nebrali. Potom jsem ještě pokračovala ve studiu na střední škole veřejnoprávní Trivis se zaměřením na prevenci kriminality a krizové řízení. A to je všechno od volantu hodně daleko. I předchozí práce byly daleko od volantu. Chvilku jsem byla v obchodě chvilku dokonce realitní makléř, tam jsem aspoň hodně jezdila, prostě všehochuť. Jako profi- řidič, jsem vlastně úplný začátečník. Před tímto jsem jezdila jenom s osobními auty a na motorce. Příležitostně jsem jezdila i s dodávkou a to jen když bylo potřeba něco někam převézt nebo dopravit.   Vždycky mě to však k volantu táhlo, i když jsem jako žena nikde neměla to štěstí, že bych se jako řidička uplatnila. Kdykoliv jsem zavolala do nějaké firmy, kde hledali řidiče, i když jen se skupinou B, tak jsem se setkala s negativním přístupem a slyšela jsem i odpověď, ať se vrátím k vařečce. A to mi ještě ten personalista se smíchem v klidu a pohodě zavěsil. A tak jsem se pomalu a jistě smířila s tím, že ze mě profesionální řidič nikdy nebude a šla jsem hledat štěstí do Prahy.

A tak si zahrála náhoda?
To je docela přesné, náhoda udělala své. Jednou jsem zašla se svým strýcem na pivo, ono se to tak nějak říká, tam jsme si povídali, vedli jsme docela chlapsko- ženské řeči a slovo dalo slovo a já nevím jak, najednou jsem si vyřizovala nástupní papíry a vše potřebné do ICOMu.

Takže jak je to nyní, odkdy jezdíte v ICOMu?
V loňském roce jsem si začala vyřizovat vše potřebné a od ledna jsem již seděla za volantem. Od té doby si stále připadám jako na dovolené. Konečně chodím do práce s radostí a s chutí.

Při svém mládí máte asi i instruktora?
Ano, byl to můj strýc Petr, který drží volant v rukou už 33 let, a to si představte, že vlastně pořád u jedné firmy. Přešel z bývalého ČSAD, i když chvíli, ale jezdil i u jiné firmy, to fakt nevím přesně, pod křídla nové firmy ICOM a pořád je věrný.

 
Je u vás ještě někdo v rodině, kdo je řidič z povolání?
Tak co vím, jsem už vlastně čtvrtá generace. Jezdil už můj pradědeček i dědeček. Mě moc mrzí, že se nedožil toho mého úspěchu (zemřel v listopadu) to by koukal, co držím v rukách za sílu. Jezdil i můj otec, ale ten zemřel, když jsem byla velice malá. Takže já asi zdědila řidičské geny po nich a tak nějak jsem doplnila i jejich sny o tom být řidičem u nádherného vozu, který poslouchá mé pokyny jako hodinky. Já tomu říkám: "genetická mutace"

No a jaký byl strýc instruktor? Přísný, poslouchala jste?
No, musím říct, že strýček byl fajn instruktor, ale taky mě dokázal někdy pěkně naštvat. Ale jeho cenné rady jsem vždycky brala na vědomí a hlavně všechny jsem si je opravdu zapamatovala. Pořád mi to hodně pomáhá.

Takže jak to pokračuje. Už máte po zácviku?
Ano, v současné době již základní zácvik mám za sebou. Dostala jsem se na stálou jízdu do dvojky ke kolegovi Karlu Vokounovi, i on je vlastně velice dobrý instruktor. Vždyť už drží volant v rukách 47 let.

A samostatné jízdy?
V současné době již nemám vůbec strach usednout za volant.  Jezdíme stejné trasy, takže je opravdu dobře znám, už ani nepotřebuji GPS. Trasu mám načtenou. Kolega si klidně může zdřímnout. Přesto, nejezdím naslepo, to by se nevyplatilo ani zkušenému řidiči. To je vlastně jedna z dobrých rad, které jsem dostala, nedat se ukolébat tím, že něco dobře známe. Takže v současné době si již troufnu zajistit třeba dovolenou svého kolegy asi i sama.

Jak vypadaly vaše začátky?
Začátek, tak to byl pěkný „mazec" bylo to úplně něco nového, daleko mimo můj obor a zkušeností, které jsem měla. No byly to nervy, možná větší právě pro mého instruktora. Ale opravdu mě práce řidiče chytla a jsem ráda, že ji mám. Mam pocit, že jsem našla to, co jsem hledala, najednou už nemám potřebu řešit něco dalšího a už vůbec nechci nic jiného zkoušet. Asi mi to ani nebudete věřit, ale já si splnila svůj životní sen. Fakt jsem si brzy zvykla, že řízení kamionu je snadné, za chvíli jsem si zvykla tak, že už mi to přijde jako hračka. V tomto autě se cítím jistěji a bezpečněji, než v osobním autě.

A ty ostatní práce, technické znalosti, poruchy?
Naše auta nejsou poruchová, ale přesná jako hodinky. Techniku všech oprav mám v malíčku, ale zatím jen teoreticky. Já jsem ještě nemusela nic takového řešit. Prakticky jsem jen jednou měnila žárovku, což mi přišlo lehčí než v osobním autě. Doufám, že ten zbytek pochytím časem.

Nakládka a vykládka?
Ze začátku jsem trošku zmatkovala, než jsem si v tom udělala nějaký svůj systém a najednou už to není tak složité, jak to původně vypadalo. Jen je to nepříjemné, když třeba prší nebo sněží,nebo je tam pomalejší "ještěrkář."

Jak jste jazykově vybavená?
Díky svému studiu a vlastně i zájmu, ovládám pro běžnou potřebu několik světových jazyků. Němčinu, španělštinu, angličtinu a ruštinu. Já tvrdím, že jsem pořád ve fázi začátečníka, ale všude a ve všech případech se domluvím. A to je podstatné. Nejlépe jsem na tom s angličtinou, tu jsem měla již na základní škole, ale když se jazyky nepoužívají tak se i rychle zapomenou.

Nějakou historku z jízdy- veselou nebo i jinou?
Tak nějaké by se určitě našly. Ta z Polska je ještě z doby, kdy jsem jezdila v zácviku se strýčkem a byla spíš k vzteku. Byla strašná sněhová kalamita, silnice zatarasené, všechno zasypané a tak jsme si ani nemohli dodělat pauzu. Stálo se na silnici, kolona se posouvala ne po metrech, ale vlastně po hodinách. Postupovali jsme tak nějak po čtyřech hodinách o kousek. A to nás ještě chodili budit příslušníci, že se to zase o pár metrů posunulo. Když se to konečně rozjelo a nutně jsme již museli zastavit na pauzu, nikde nebylo místo. Zastavili jsme tedy v ulici, kde již stály nějaké kamiony, aby nás zase nakonec policisté vyhnali. Museli jsme tedy pauzu v polovině přerušit, nechat si potvrdit výtisk a přejet na nejbližší možné parkováni, kde jsme pauzu mohli udělat celou znovu. Nic příjemného a opravdu docela unavující.

Víte, že máte ve firmě stejně starou kolegyni? A, že jste snad dokonce nastoupily skoro ve stejném čase?
Bohužel, to vím jenom od vás, ale je to příjemné, když víte, že zde pracuje někdo vám podobný, třeba si také plnila svůj sen. Protože jinak to ani nevidím.

A co vzkážete ženám, které by se chtěly také posadit za volant, mají to zkusit?
Po pravdě, ze začátku je to trošku šokující. Ale když se s autem sžijete už ani nepřemýšlíte, že by to mělo být jinak. Fakt po pár ujetých kilometrech je to hračka. Jednoduchost v ovládání, komfortní vybavení, krásný rozhled, pocit bezpečí, to všechno zažijete v našich nových mercedesech. Vždyť náš vozový park je opravdu mladý, tak proč by s ním nemohly jezdit i mladé ženy a třeba i ty starší. V ICOMu máte za sebou tým ochotných lidí, instruktory, mechaniky a vynikající dispečery. Kde to najdete? V malých firmách určitě ne.

Kde jste zatím byla nejdál? Kam byste se chtěla podívat?
Zatím Polsko, Rakousko (ještě v době zácviku) a Německo, které jezdíme stabilně. Německo mi plně vyhovuje, jezdi se tam lépe než u nás. Jako pracovní cesta by mě nejvíce lákalo Rusko. Jinak zatím asi nic, jsem spokojená.

Jak vycházíte s kolegy a kolegyněmi?
Já se s nimi potkávám většinou jen na cestách nebo při školeních. Jsem nekonfliktní osoba, takže se snažím se všemi vycházet dobře a doufám, že se mi to snad i daří.
Jen bych ještě závěrem chtěla říci, že jsem ráda za tuto šanci, i za firmu, která mi ji jako začátečníkovi a ženě v jednom, dala. Všem bych chtěla vzkázat, jděte si za svými sny, stojí to zato i když se zdá, že to není jednoduché. Začátek je těžký všude, hlavně pro toho, co vlastně nic neumí. Ale kdo chce, tak potom výsledek stojí zato.

Ze splněného snu vás všechny zdraví Markéta.