Kromě toho, že jste řidičem našeho modrobílého autobusu, tak se věnujete hře na trumpetu. Jak jste se k tomu dostal? Měli jste v rodině hudebníka?

Byla to vlastně souhra okolností. Dříve hrával děda, ale ještě za komunistů. Jenže pak kvůli nim zemřel strýc a děda, řekl, že už jim hrát nebude. Nástroje vyčistil, uklidil na půdu a nechal je tam.

Co to změnilo?

Když jsem povyrostl, bylo mi asi šest, tak jsem je na půdě objevil. Vyběhl jsem nahoru, zatroubil na trubku a utekl. Měl jsem z toho srandu, děda moc ne. Několikrát jsem to zopakoval, ale pak mě děda chytl a seřezal. Pamatuji si, že jsem řekl tátovi, že se chci naučit hrát. On mi řekl, že si mám jít za dědou.

Takže hrajete od šesti let?

Ano, od šesti.

Vy jste se tedy učil doma s dědou nebo jste chodil do ZUŠky?

Rok mě učil děda. Naučil mě noty, prstoklad a základy hraní. Pak jsem navštěvoval základní uměleckou školu.

Jak dlouho hrajete „profesionálně“ v kapele?

V kapele Muzikanti z jižních Čech hraju čtyři roky, ale kapela funguje devět let. Do té doby jsem hrál jen s malýma partama. Chtěl jsem totiž hrát všechno, kdy to řeknu zjednodušeně, od dechovky po Kabáty. Jenže pak, jak už to tak bývá, přišly potíže. Ostatním se nechtěly dělat nové věci, navíc chodilo málo lidí na zkoušky. Když jsme se o tom bavili s bráchou, tak mi řekl, že by potřeboval na záskok trumpetistu. Byl jsem asi na dvou zkouškách a bylo mi řečeno: Pojeď s náma na ples, a ještě tady na ten. To bylo na podzim a v únoru už jsem byl v kapele na stálo.

Bez cvičení se muzikant asi neobejde. Jak často cvičíte?

Když se budete chtít udržet a neposunout se nikam, tak minimum je tak půl hodiny denně. Když ale jste muzikant, který chce růst, tak dvě až tři hodiny denně tomu musíte dát.

A vy jste muzikant, který chce růst?

Ano. Kdo chce, tak si to musí rozplánovat. Pro mě je cvičení každodenní chleba. Trumpetu si beru sebou i do práce. Když je třeba plno na myčce a mám čas, tak si jdu zahrát. Někdo hraje karty a drbe, já cvičím. Postarám se o vůz a pak vyplňuju hluchá místa hraním.

S kapelou se scházíte, jak často?

Minimálně jednou týdně, ale je to odvislé i od toho, co se chystá. My jsme amatéři, ale vypadá, že se to začíná hodně lámat, protože po víkendovém koncertu mezinárodních hudeb v Chýnově, byly na nás velmi dobré ohlasy.

Když by se naskytla možnost stát se profesionálním muzikantem, šel byste do toho?

Já bych se to snažil zkombinovat. Zásadní rozdíl mezi amatérem a profíkem, jsou peníze. Já dělám muziku jako koníček, neživý mě to. Nemusím řešit kolik za to dostanu. Spíše se ptáme, jestli bude dobrá večeře. (smích) A peníze, které vydělám hraním, vrážím do nástrojů. Defakto nás peníze nezajímají. Kdežto profík řeší jako první za kolik a jak dlouho. A to bych nechtěl. Chci muziku dělat líp jak profík. Ten do toho nevkládá tolik srdce.

Když cvičíte doma, nemají vás už někdy plné zuby nebo jsou do muziky také zatažení?

Manželka je do toho zatažená spíše organizačně, co se týče cateringu. Výborně peče, takže nás zásobuje. O víkendu jedeme do Tachova, tak bude určitě výborná buchtička. Z druhé strany zase máme řezníka, takže bude i nějaké to masíčko.

A zbytek rodiny?

Dcery moc ne. Jedna je spíš víc do sportu a druhá sice zpívá, ale je hrozná trémistka. Spíš to jde od bráchy. Jeho malá zpívá a dokonce si s námi dala i jednu písničku na koncertě v Chýnově. A jeho syn také vypadá, že bude muzikant. Do hudby se zapojuje i švagrová a švagr, synovci i neteře. Vlastně naše kapela je takový rodinný podnik.

Dechová hudba je spojovaná spíše se staršími lidmi, co vás táhlo k tomuto stylu muziky?

Výchova. Děda nás vedl k dechové hudbě i k národní hrdosti.

Proběhla i reportáž v České televizi, nedobírají si vás kolegové z ICOMu, že jste mediální hvězda?

Proběhli nějaký srandy, žádné zápisné ale nebylo, protože buchtu od manželky nosím průběžně celý rok. (úsměv)

V kapele to bylo jiné?

Ano. Nejvíc si rejpnul brácha: To byla spíš reklama na tebe. To abys udělal prase a sud. Tak jsem kývl a dokonce to stíháme ještě letos. Za dva týdny máme volný víkend, tak se sejdeme.

Už jste zmiňoval váš koncert v Chýnově, kde kromě vás hrála i Mistříňanka a slovenská Drietomanka. Jak se vydařil?

Skvěle. Přijelo hodně lidí napříč republikou. A co máme ohlasy, tak byla spokojenost jak ze strany diváků, tak i kapel. Celkově to bylo super. Ovšem musím říct, že to bylo hodně náročný, fyzicky i psychicky.

Když s vámi takto mluvím, tak slyším, že váš život je hudba…

Hudbou žijete pořád. Já si vozím trumpetu i na dovolenou, když jeden den nehraju a odpočinu si, tak ten další už musím. Za poslední tři roky jsem měl asi týden volno. Manželka si už zvykla, že je druhá. (smích)