Jak se vlastně žena stane řidičkou autobusu?
Už při mateřské dovolené jsem koukala po nějaké rekvalifikaci. Řidička autobusu pak byla jasnou volbou. Potřebovala jsem ale příslib zaměstnání. A ten mi firma ICOM dala a později mě i skutečně zaměstnala.

Co na to říkali doma, když se maminka rozhodla stát řidičkou?
Právě doma mě velmi podporovali. Přítel je také řidič, lásku k motorům máme v krvi. A bratr mě popichoval už dlouho. Říkal, že jsem šikovná, abych si udělala i náklaďák. (smích)

A co děti, desetiletý syn a dvouletá dcera?
Syn Filip se se mnou chlubí ve škole. A měl radost, když i jeho paní učitelka ocenila moje povolání. Malá mě ze začátku nechtěla pustit, ale teď už udělá pá pá a ví, že zatímco ona je doma s babičkou, maminka se jí brzy vrátí. No bez babiček by to nešlo. Mám velké štěstí, že už jsou v důchodu, s jednou bydlíme ve stejném domě, a obě mi moc pomáhají. Navíc je super, že v mezipauze můžu jít domů, takže si poklidím, uvařím, jsem se Sandrou. A pak zase do práce.

Jak vás berou kolegové, mnohdy zdatní letití řidiči. Co říkali na novou kolegyni?
Ježišmarjá budeme mít mezi sebou ženskou! (smích) To víte, i jedna ženská v kolektivu dokáže udělat bordel. Chodili tam pomalu v trenýrkách, tak to už je teď jiné. Ze začátku jsem si připadala opravdu jako páté kolo u vozu, ale teď už jsme kamarádi. Máme skvělý kolektiv. Chlapi jsou na mě hodný. Pomůžou, když potřebuju. Vymění mi žárovku, ale autobus si uklízím sama. (smích)

A co říkáte na uniformu? Je pro ženu dost pohodlná?
To ne. (smích) Ty gatě jsou příšerný, vůbec žádné mi nepadnou. Košile jsou obrovské.  Je to prostě chlapská uniforma. Mám však povoleno nosit svoje sukně, za to jsem ráda.

A jak na vás vlastně reagovali cestující?
Ze začátku to byly takové smíšené pocity. Jé ženská za volantem. (smích) Ale teď už dobrý. Cestující mě zdraví, smějí se na mě, myslím, že jsem jim sympatická. Jezdím většinou Dukovany, takže se vlastně známe, a už jsem od pasažérů slyšela, že bych chlapy mohla strčit do kapsy. Třeba jednou se mi na autobusáku sekl strojek, nešly mi tisknout jízdenky. Takže napjatá situace. No a než jsem stačila cokoliv říct, zastal se mě úplně upřímně jeden cestující. Řekl to za mě. (smích)

Počkejte, ale co vlastně samotné řízení autobusu. Je to těžké?
Vůbec ne! Mě řízení děsně baví. Ze začátku mi připadalo, že je to pro chlapa. Co by ženská dělala za takovou velkou kraksnou? Dneska už je to normální věc. A náklaďák, to je skoro stejný. Ale poprvé jsem měla strach, že se ani nerozjedu. (smích) Kamion mě opravdu láká, ale teď se nikam nechystám, musím být doma kvůli dětem. Teď jsem ale mnohem opatrnější v osobáku. Autobus je vlastně prosklená vitrína, všude vidíte. V osobáku sedíte přímo na silnici, najednou si v něm už nejsem jistá. Čím menší vozidlo, tím nebezpečnější. Navíc, když ženská zvládne řídit chlapa a děti, tak zvládne řídit všechno. (smích) Takže milé ženy, nebojte se, odhoďte předsudky, a pokud vás baví řídit, pojďte to zkusit s námi.

A nějaká opravdu stresová situace za volantem?
Na žádnou si nevzpomínám. Nebo možná, jeden zájezd. Dispečer si mě vyžádal, že pojedeme do Litvínova. No a navigace nás navedla na cyklostezku, to bylo fakt na panáka. (smích) Musela jsem couvat. Tak to jsem byla trochu nervózní. Ale čekal tam náš dispečer, tak mi přišel naproti a pochválil mě, jak jsem to vyřešila.

Kde všude už jste tedy s autobusem byla?
Jezdím svoji stálou trasu a pak zájezdy. To jsem byla ve Strakonicích, Ostravě, Olomouci, Slavkově. (úsměv)

Jste pověrčivá? Máte třeba nějaký rituál?
No, jestli se tomu tak dá říct, mám rituál. (smích) Víte já každé ráno, když přijdu ke svému autobusu, tak ho pozdravím. A když odcházím, tak mu zase popřeji hezkou dobrou noc. Od cestujících pak na pozdrav čekám. Když se vchází, tak se zdraví. To je můj rituál a funguje mi. (úsměv)

A jak se vlastně po dni stráveném za volantem odreagováváte?
Jak se odreagovávám? Věnuji se hlavně rodině. Ve volném čase chodím ráda s pejsky a dětmi ven.

Mluvíte o své práci a pořád se usmíváte. Je vidět, že ji máte opravdu ráda. Najdete na řízení autobusu vůbec nějaká negativa?
To víte, že jo. Podívejte se na mě. Mám z toho sezení za volantem sedm kilo nahoře!

Nesouhlasím. Vypadáte báječně.
Hlídám si to, přece jen bych nerada skončila jako ti pupkatí autobusáci. (smích)