Jak se žena dostane za volant autobusu? Byla to náhoda nebo jste od malička tíhla k autům?

Můj otec měl autodopravu, měl Avii. Dokonce jsme jezdili i na dovolené náklaďákem, protože jsme jiné auto neměli.

Jak jste se dostala k autobusu?

Já jsem se původně u jedné dopravní společnosti hlásila na kamion, až potom mě přemluvila náborářka na autobus. Přitom já jízdu autobusem nesnáším, dělá se mi jako cestujícímu špatně. Musím si brát kinedryl. (smích)

U ICOMu jste necelé tři roky, takže řidičský průkaz na autobus máte už delší dobu?

Já na čísla moc nejsem, ale myslím, že už to bude tak sedm osm let. Než jsem přišla do ICOMu, tak jsem jezdila linku Praha – Budapěšť, kde jsem se seznámila se současným manželem, který teď momentálně také jezdí u ICOMu.

Takže jste se do ICOMu dostala kvůli manželovi?

Dá se to tak říct. Na Vysočinu do Velkého Meziříčí jsem za ním „utekla“ z Moravy.

A kde vás cestující mohou potkat?

Mám stálou linku z Arnolce do Jihlavy.

Jak vás přijala mužská část kolegů?

V tomto nikdy nebyl problém. Žádná negativní reakce snad ani nebyla. A kdyby byla, tak já si umím udělat pořádek. (smích)

Cestující si už také zvykly, že je vozí žena?

Že by s někým byl problém to ne. Spíš jsem slýchala: Ježiši, ženská. Ale pak chlapi kolikrát přišli i s pochvalou.

Dá se práce řidičky autobusu skloubit s rodinou? Je to hodně náročné?

Určitě to je náročné. Já už mám velké děti, jeden syn je ve Zlíně na škole. Tomu už je jedenadvacet. Mladšímu je čtrnáct. Ale je to náročné. Kluci museli být samostatnější. I když to není jednoduché, tak jim to zase něco dalo do života. Museli se naučit vařit a postarat se o sebe. Myslím ale, že to bylo těžší pro mě.

Co jste dělala předtím, než jste se stala řidičkou autobusu?

V Rakousku na vinohradech a doma jsem měla také dva své vinohrady a malou farmu, chovala jsem husy, ovce, kačeny. Brali si to hlavně sousedé z dědiny.

Když jste odešla na Vysočinu, tak jste vše prodala?

Kdepak. Bylo to po rodičích, tak to po mě převzala sestra. Takže to zůstalo v rodině.

Prý se závodně věnujete šipkám?

Ano. S manželem házíme druhou ligu. Letos, až se rozjedou soutěže, bychom měli postoupit do první.

Jak dlouho házíte?

Přivedl mě k tomu manžel, se kterým jsme tři roky a začala jsem hrát asi dva a půl roku dozadu.

Za takovou chvíli jste se vypracovala do druhé ligy?

Ano. Mám doma už asi patnáct pohárů.

A kde se druhá liga šipek hraje?

Klasicky v hospodě. Jsou po celé Vysočině. Většina šipkařů totiž bez piva nic nehodí. To je samozřejmě vtip. Já třeba při hře piju přeslazený čaj, a to pak hážu dobře.

Co jinak děláte ve volném čase?

Manžel je vášnivý rybář, takže chodím s ním. A hlavně máme doma choppery. Máme je v rodině. Náš sedmdesátiletý táta ho má, brácha a synovec taky. Sestra s manželem je měli taky, ale nakonec je vyměnili za silniční motorku. Jezdíme s nima na dovolené. Hlavně po Česku. Letos, když to situace dovolí, jsme pozvaní do Bavorska.

Nemůžu se nezeptat. To že jste z Moravy je hodně slyšet, dávají vám to někdy kolegové najevo?

Ano, dávají. Samozřejmě v dobrém. Kolikrát když se zapomenu, tak se mě pak ptají, co jsem jim to vlastně říkala.