Libor Girič je rodilý Moravák, ale už téměř dvacet let žije v jižních Čechách a jezdí v okolí Třeboně pod hlavičkou ČSAD Jindřichův Hradec. Jeho práce i koníčky se točí kolem volantu. Je řidičem autobusu a po práci opravuje se synem auta. „Jsem rád, že ho to chytlo a má nějaký koníček,“ řekl. O svém životě se rozpovídal v rozhovoru pro Modrou vlnu.
V ČSAD Jindřichův Hradec jste téměř dvacet let, jak jste se dostal do Hradce?
Já jsem Moravák, předtím jsem jezdil v Břeclavi. Z jižních Čech pochází tchýně. Přestěhovali jsme se k ní, abychom jí pomohli.
Takže s tchýní máte dobrý vztah?
Já musím říct, že mám tchýni nad zlato.
Jak jste se vůbec dostal k povolání řidiče autobusu? Měli jste ho v rodině?
Volant jsme v rodině měli, ale ne autobusový. Já jsem byl na vojně v Olomouci, kde jsem dělal mechanika a poté jsem měl možnost si udělat řidičák na autobus. Využil jsem toho, pak jsem jezdil a chytlo mě to.
A po vojně jste tedy pokračoval na autobusu?
Ano, jezdil jsem v Břeclavi. Když jsme se přestěhovali, tak jsem nastoupil do ČSAD Jindřichův Hradec a začal jsem jako provozní mistr. Tato pozice se pak zrušila a já jsem si řekl, že se vrátím za volant a jen jsem přesedlal na řidiče autobusu.
Co vás baví na vaší práci?
Chytilo mě to už na vojně. A vše co se týče aut, mě baví. Navíc u řidiče autobusu je fajn ta práce s lidmi.
Dají se srovnávat autobusy, na kterých jste začínal, s těmi co máte teď?
Když jsem přišel, tak jsme měli Karosy. Okolo nich jsme museli pořád běhat. Byly s nimi hrozné problémy. Mercedesy jsou bezproblémové, žádné závady, ani poruchy. Už nemusíte do montérek a každý den něco opravovat.
Byla doprava před dvaceti lety hodně jiná než nyní?
To každopádně. Byla klidnější. Dneska je vidět, že padesát procent řidičů nezná pravidla silničního provozu. Je to taková džungle.
Jaké jsou vaše koníčky kromě řízení? Co děláte ve volném čase?
Auta. V dílně se synem opravujeme auta. Jsem rád, že ho to chytlo a má nějaký koníček.
A nelákaly vás někdy automobilové závody?
Vůbec. Já nikam nespěchám. (smích) Řídím se heslem: Dvakrát pomaleji, než jednou rychle.
Máte nějakou historku z cest, kterou bavíte kolegy na společných akcích?
To ani ne. Samozřejmě si popovídáme, co se komu stalo. Ale to pokecáme mezi sebou a zanadáváme si. Kdyby měl člověk řešit všechny problémy, co se mu stanou, tak by se z toho zbláznil.
Co uděláte prvního, až se život vrátí do normálu, co se týče omezení kvůli COVID-19?
Já musím říct, že já vlastně jedu pořád stejně. Do hospody nechodím, takže mě se moc ty omezení nedotýkají.
