Hned jsem si také vybrala Oldřicha Šrámka, kolegu, parťáka a manžela paní Radky, se kterou jsem dělala poslední rozhovor. Je pravda, že mi musela trochu pomoci, protože co si budeme nalhávat, muži sice rádi hovoří, ale už ne tolik o sobě, jak to dokáží ženy.

Ale co by zase na druhou stranu hodný muž neudělal pro svou milovanou ženu. A to doslova, když se podíváte na tu krásnou fotografii, co mi poslali.

 

Jak se cítíte v pozici řidič – řidička, kolega – kolegyně?

Na to je ta nejlehčí odpověď :  moje kolegyně je moje žena. Bydlíme spolu převážně v kamionu, ale právě si rekonstruujeme malý byt v Praze. Je potřeba mít si kde vyprat a občas i spát „vedle sebe“, ne jen „nad sebou“. Jinak mám 2 syny Oldu (16) a Daniela (13) a vyženil jsem dceru Kláru (24). Takže se snažíme, abychom působili i jako klidná domácká rodinka, protože bychom se chtěli všichni dohromady někde potkávat.

 

Jaká byla vaše profesní kariéra a jak jste se dostal na TIR?

Vyučil jsem se kuchařem. Již v době studia se mi narodil první syn a příjem v této profesi, účty a potřeby rodiny, neutáhne. Od dětství jsem se motal mezi auty a na dílně, jezdil jsem s odtahovkami všech velikostí. Chvíli jsme s manželkou vedli vlastní firmu a když přišla krize, rovnou jsem přesedlal na TIR. Ani ne do roka už jsme jezdili spolu. A to vám vlastně již řekla moje lepší polovička.

 

Jak se doplňujete v práci – nakládka, vykládka, doby jízdy ….?

S tím nemáme sebemenší problém. Se ženou (kolegyní) se pracovně doplňujeme téměř rovnoměrně. Záleží mi na tom, aby si uměla poradit s většinou závad a problémů i v případě mé nepřítomnosti. (Je naštěstí hodně tvrdohlavá a naučila se i ovládání hydrauliky nájezdů na autopřepravníku.) Při současné práci už máme zaběhlou rutinu nakládek a vykládek, a přibližně stejné doby jízd. Papíry zpracovávám obvykle já (alespoň jsou stále stejné chyby rozeznatelné pro dispečery), zatím co „mamina“ udržuje čistotu kabiny a proviant (ať už jídlo, nebo třeba drogerku a zásobu čistého oblečení).

 

Jak vnímáte svou kolegyni: Jako parťáka? Jako ženu nebo obojí ?

Z 80% ji vnímám jako ženu, ze 20% jako kolegu. Cestou se řeší normální problémy s rodinou, dětmi a třeba i jak vybavíme kuchyň v novém bytě. Při dlouhých přejezdech je na to celkem dost času. Častěji však vyhledáváme lepší parkování, hlavně s čistým WC, což pro chlapa na cestách není až tak důležité. A jako s kolegyní probíráme pracovní záležitosti a občas máme i menší neshody. Nejčastěji se „diskutuje“ o upevnění nákladu (kde by mě stačily 2 kurty, ona vidí 4). Jestli umýt okýnka a zrcátka (proč to dělat, když se hned zase zašpiní)? Zatím co u  ní  musí mít všechno stále 100% glanc. A společně si zvládneme zanadávat na situaci v provozu.

Máte i společné zájmy?  Jaké?

Největší společný zájem jsou naše děti. Pak oba rádi cestujeme a poznáváme nové kraje a kultury. Oba máme rádi podobné filmové žánry (krimi, českou kinematografii, komedie a akční). Rádi čteme (populárně vědecké časopisy a krimi žánr) a tak je stále o čem debatovat.

 

Jak na vás pohlíží vaši mužští kolegové? Nezávidí vám?  Nebo vás třeba litují?

První reakce chlapů od volantu je: „Já bych se starou nejezdil!“  Po víkendové pauze, kdy se od našeho trucku linou vůně šikovné kuchařky a já ani neumývám nádobí a když ještě

vysmýčí kamion a umyje okna, většina loudí po mé ženě telefon, co kdybychom se náhodou rozešli. Přestávám být „podpantoflákem“. Ale jinak mě názory kolegů nezajímají, je to moje rozhodnutí a jsem hrdý na to, jak to moje lepší polovička zvládá.

 

A co ponorková nemoc? Nemáte toho někdy dost, když jste pořád spolu?

Klasická ponorka se taky dostaví. Je ale podstatné problém prohovořit. Já mám tendenci mlčet, paní zase „pročistit vzduch“. Naučila se řešit ponorkový stav po chlapském způsobu, neurazit se a vyříkat si problém z oka do oka. V práci je nutná komunikace a neustálý kontakt a tam se prostě „nafukovat“ nedá. Čím víc jsme spolu, tím míň podobných situací nastává. Ponorková nemoc je obvykle důsledkem malicherností a na ty v našem společném životě nezbývá čas.

Opravdu velkou zkouškou jsme si ale také prošli. Asi po třech společných letech za volantem a v prvním roce u ICOMu mi tak trochu ruply nervy, ze všeho toho nashromážděného stresu okolo krachu firmy, problémům s Ex a 24 hodinový provoz s mojí „ kolegyní“. Naši tehdejší dispečeři nás velice podrželi. Na čas nás "rozsadili" a tak dík jejich toleranci my nepřišli o práci a oni o jinak, snad spolehlivou "dvojku".
Empatie našich nadřízených je velmi obdivuhodná, každý dispečer musí zvládat tolik rozdílných povah a různých charakterů, že mají můj velký obdiv. Každý ví, tedy aspoň ten, co někdy podnikal, že nejtěžší práce je s lidmi a to tady platí asi dvojnásobně. Co člověk, to jiný názor a co jiný názor, to jiné řešení. Opravdu klobouk dolů, dispečeři ICOMu to fakt zvládají na 100%.  Za zády máme firmu, která nám zajišťuje perfektní auta, servis a jejich vybavení, takže co si víc můžeme přát.

A nějakou historku ze společné cesty?

Historek ze společných cest je nespočet. Jedna, co mě zrovna napadá, je z dob naší přepravníkové éry, kdy se žena teprve zaučovala a při hledání míst vykládek navigovala. Co se industriálních zón týká, nelze plně věřit navigacím. Přijížděli jsme do Madridu, kde je nutno zajet hned z počátku města do odbočovacích pruhů. Ty jsou pak již odděleny betonovou zídkou. Já si říkal, že když je tam ona poprvé a já už po třetí, tak co ji budu poslouchat. Než bych uznal chybu, řekl jsem si, že se otočím na nejbližším parkovišti. K mému překvapení (a přes ženino upozornění) se jednalo o podzemní garáž. S téměř 23m dlouhou soupravou jsem zablokoval tří proudovou magistrálu do centra. Žena pohotově vyskočila z auta, natáhla si bezpečnostní vestu a šla se pokusit zastavit ranní madridský provoz. Stopla projíždějící městské policisty a i s jejich pomocí mi umožnili vycouvat a otočit se. Čekal jsem pořádnou pokutu, ale chlapci nám jen zamávali s úsměvem od ucha k uchu. Mít s sebou „kolegu s plným dekoltem“   a kvalitním jazykovým vybavením, se rozhodně vyplatí, nejen prakticky, ale i finančně.

Takže, co vy nato pánové, ono se vážně říká, že se ženou špatně, ale bez ženy ještě hůř. Nezávidíte tak trochu?

Hodně hezké pohody za volantem i v rodinném soužití vám přeje a za rozhovor děkuje

Alena Veliká