Pamatujete si na svůj úplně první den za volantem autobusu? Jaké to bylo?
Nastupovala jsem 17. dubna, při mojí cestě byli pasažéři v šoku, někteří ani nevěřili, že tak mladá mám řidičák na autobus. Já jsem cestu, linky i práci se strojkem na jízdenky znala, o to to pro mě bylo snazší. Když cestující viděli, jak řídím, tak se uklidnili.

Co Vás přivedlo k tomu stát se řidičkou autobusu – byl to dlouhodobý sen?
Maminka je řidičkou z povolání, takže to máme v rodině. Jako malá jsem s maminkou strávila hodně času, takže jsem věděla o co jde a do čeho jdu. Moc jsem si to chtěla zkusit. A když mi na Dni s ICOMem svěřili do rukou celý autobus, mohla jsem si to vyzkoušet i naživo, bylo rozhodnuto.

Jak reagovalo Vaše okolí, když jste jim řekla, že budete řídit autobus?
Věděli, že práce řidičky je náročná, pokyvovali hlavou, že by to nečekali, protože vědí, že je to zodpovědné povolaní. Trochu váhali, jestli to zvládnu, ale moc mě podporovali. Párkrát jsem vezla už i mou rodinu a byli spokojení.

Připravovala jste se na toto povolání už na škole? Co bylo pro nástup na pozici řidičky autobusu potřeba absolvovat?
Po Dni s ICOMem, kde jsem měla svěřený celý autobus jsem nastoupila do autoškoly a odřídila 30 hodin jízd. Následovaly profesní zkoušky, to bylo nějakých 140 hodin za volantem a psychotesty. Autoškolu jsem absolvovala na plný počet bodů, zkoušející se divil, jak rychle jsem testy vyplnila.
Studovala jsem obchodní akademii, teď bych ale moc chtěla udělat SOŠ dopravní – je to obor, který mě prostě baví.

Máte nějaký oblíbený úsek nebo linku, kterou jezdíte nejraději?
Mojí nejoblíbenější je linka 388 ze Slaného do Prahy. Mám ale ráda i linku Louny – Praha. Do Prahy jezdím ráda, cestující mě už znají, pozdravíme se, pustím klimatizaci, při cestě je pohoda. Zatím můžu jezdit linky jen do 50 km, kvůli věku a praxi.

Co Vás na téhle práci nejvíc baví a co naopak vnímáte jako nejnáročnější? Máte nějaké přání nebo cíl v rámci svojí vysněné profese?
Je to můj splněný sen, mám svěřený celý autobus, lidi jsou rádi, když se na ně někdo usměje a mluví s nimi v klidu, mile, oni jsou pak vstřícní ke mně. To pak nechvátám, jedu v klidu, plynule a daří se mi přijet do cílové stanice včas. Práce mě opravdu baví, takže když mám odpolední, čekám a těším se, kdy budu moci do práce. Pauzy jsou dostatečné, na odpočinek, na jídlo, dispečink, servis jsou spolehliví, takže nemám nic, co bych řekla, že je náročné. Ve volnu chodím ven na procházky s mým pejskem, mám středního pudla, je mu 12 let, jmenuje se Doonesbury Honey Rose, ale říkám mu Dunsbíček. Venčíme se navzájem. To je pro mě dostatečný relax.
Momentálně mohu jezdit jenom linky do 50 km, kde jsem moc spokojená. Chtěla bych ale linky delší, mou vysněnou je jezdit linku Praha – Chomutov. Ta je ale delší. Proto nastupuji 22.6. na rozšíření profesního oprávnění, které mi umožní tuto linku jezdit. Budu 2 měsíce každý víkend zase chodit do autoškoly. Kdybych si rozšíření neudělala, musím čekat, až budu mít 24 let a 3 roky se mi vážně čekat nechce.
Ráda bych řídila tříosý autobus. Chová se sice při jízdě trochu jinak, než jsem zvyklá, ale je to výzva. Ráda bych takový vůz do budoucna řídila.
Cesty do zahraničí mě nelákají, ráda bych jezdila vnitrostátní linky.

Setkala jste se někdy s předsudky kvůli věku nebo tomu, že jste žena za volantem autobusu?
Problém jsem měla s autoškolou. Chtěla jsem dělat zkoušky co nejblíž ke Slanému, odkud jsem, tak jsem chtěla do Rakovníka. Tam mi ale pán řekl, že jsem moc mladá a že nebude podporovat ženu, aby řídila něco tak velkého, jako autobus. Proto jsem šla na autoškolu do Prahy, a tam mi vyšli vstříc, i když učitel autoškoly byl zaskočený mým věkem a tím, že chci řídit autobus.
Na linkách, které jezdím, už mě znají. Zaskočeni bývají hlavně muži, dívají se překvapeně, ale když vystupují, ukážou mi palec nahoru nebo mě pochválí. Dokonce jsem dostala už od spokojených cestujících pochvalu, jedna paní mi osladila den čokoládou.

Dostali jsme několik krásných pochval od cestujících – jaký je to pocit, když slyšíte, že Vaše jízda byla "klidná, pohodová a bezpečná"?
Jezdím tak, jaká je moje povaha, s lidmi vycházím, nejsem nervózní, lidé také ne, a to je na jízdě hodně znát. Moc mě to těší, protože jsem se dostala k něčemu, co jsem chtěla dělat už dlouho. Lidé jsou sice zprvu překvapení, vozím třeba i mé bývalé spolužáky ze základky, neví, jestli mi mají tykat, nebo vykat, když jsem řidička, ptají se na co jsem se to dala a jsou rozpačití.

A nakonec – co byste vzkázala mladým lidem, kteří třeba váhají, jestli si jít za svým snem, i když to není úplně tradiční cesta?
Jděte do toho! Stojí to za to! I když to s sebou nese odpovědnost, překonání úskalí, třeba autoškolu, testy, profesní zkoušky, ten pocit, že děláte něco, co jste vždy chtěli, je naplňující. Tu spokojenost přeji zažít každému. Nebojte se, překonejte obavy a zkuste to!

Doplňujeme rozhovor o pochvaly na slečnu Dvořákovou.

„Chtěla bych moc pochválit mladou slečnu řidičku, jela jsem s ní poprvé, a to z Prahy v 16:00 a můžu říct, že tak pohodovou, krásnou, klidnou a bezpečnou jízdu už jsem dlouho nezažila. Paní řidička je velmi sympatická a usměvavá. Má milé chování k cestujícím. Kéž by bylo více takových řidičů“ Eliška G.

 „Dobrý den, rád bych touto cestou pochválil paní řidičku, která je nová na naší autobusové lince 590, jezdí 5:29 od Vraného směr Nové Strašecí , jela ve čtvrtek a v pátek. Její profesionální a zároveň lidský přístup si zaslouží uznání – umí pozdravit, poděkovat a její jízdy jsou vždy přesné a klidné.

Je velmi příjemné vidět, že i v dnešní době může být cestování veřejnou dopravou příjemným zážitkem díky lidem, jako je právě tato paní řidička. Pokud by bylo možné, byli bychom moc rádi, kdyby na této lince zůstala i nadále.“ Cestující Tomáš B.

Foto zdroj: Vlastní