U společnosti jste už dlouhých padesát let. Jak jste se vůbec k řidiči z povolání dostal?

Když jsem přišel z vojny, tak jsem přemýšlel, co budu dělat. Práce, na kterou jsem měl vyučení, byla daleko. Z vojny jsem měl řidičák, tak jsem se šel pozeptat do ČSAD a tam mi hned řekli, že mě vezmou.

A hned jste se posadil za volant autobusu?

Ne. Začínal jsem na nákladu a po devíti letech jsem přešel na autobus. V roce 1979 totiž byla energetická krize, tak mě přemluvili, abych šel na autobus. Mně se moc nechtělo, ale kývl jsem, že to dočasně vezmu. A nakonec jsem zůstal do teď.

Jezdil jste jen meziměstskou dopravu nebo i nějaké dálkové trasy, třeba i do zahraničí?

Za komunistů jsem se nikam nedostal, protože jsem nebyl ve straně. Když jsem se dostal výjimečně do Prahy, tak to už muselo být. Po revoluci se to přeci jen změnilo. Požádali nás, jestli bychom nešli dělat dvojku na dálkové spoje. Tak jsem na to kývl. Byli jsme v Turecku, Anglii…

Dá se vůbec srovnat, jezdit teď a před padesáti lety?

Byla úplně jiná doba, jiná auta, ale nebyli jsme na nic jiného zvyklí, takže jsme to brali jako normální.

Provoz byl také o dost slabší než teď.

Když jsem tenkrát vozil děti do školy do Bystrce, tak jsem potkal maximálně jedno dvě auta. Dneska za jeden spoj potkám víc aut než dřív za jeden týden.

Jak se jezdilo se starými autobusy?

Bylo to docela umění s nima jezdit - žádné posilovače, žádné pohodlné sedačky. Byly to jen lavice, to jsem z toho byl pořádně vyhrkaný. Ale brali jsme to jako normální, my jsme na nich začínali.

Jak šla doba dopředu, tak se vyvíjely i nové autobusy. Bylo pro řidiče složité přejít na nový typ?

Ani ne. Základy má každé auto stejné. Navíc si člověk na lepší auto zvykne rychle.

Co vás na vaší práci baví?

Pracovní doba mi rychle utíká. Když jsem chodil do práce, tak jsem byl zavřený v dílně a nemohl jsem se dočkat, až přijde čas jít domů. Tady ne. Na nákladu to bylo různorodé. Tam jsem něco odvezl, pak jsem si vyměnil auto za cisternu a jel jinam. A najednou byl večer a šlo se domů.

Co je naopak nejtěžší? Je to třeba někdy komunikace s cestujícími?

Musím říct, že já žádná zásadní negativa nevidím. Jinak bych u té práce nevydržel tolik let. A co se týče cestujících, tak já jsem nekonfliktní člověk. Radši si myslím svoje, ale s nikým se nehádám. Kolikrát slyším, že kolegové nadávají, že jim děti dělají bordel v autobuse. Já ale musím říct, že mi nikdo naschvály nedělá. Sem tam seberu jízdenku, ale nic velkého.

Měl jste někdy chuť za padesát let s prací seknout?

Někdy člověk měl takové chvíle. Dokud jsem ještě musel chodit do práce, tak jsem si říkal: Ještě mi chybí rok a pak už jdu do důchodu. Jenže mám pět dětí, všichni jsou vysokoškoláci a nejmladší syn studoval také. Tak jsem si řekl, že budu ještě pracovat, abych ho mohl podporovat. A nakonec pracuju stále. Přeci jen když člověk nemusí, tak se dělá líp. Ale na konci roku už skončím. Už jsem starej.

Jaké máte koníčky, co děláte ve volném čase?

Včelařím. Je okolo toho dost práce, ale já jsem takový, že když něco dělám, tak to dělám pořádně.

A vy jste měli včelaře v rodině nebo jste vy první v rodině?

On byl včelař otec. Mladší brácha se do toho pouštěl s ním, takže já se o to nejprve nestaral. Jenže brácha se pak odstěhoval, tak jsem to po něm převzal.