Vy jste u ČSAD Benešov čtyřicet let. To je dlouhá doba.

Ono se to takto zdá, ale musím říct, že to uteklo jak voda.

Jak jste se dostal k práci řidiče v ČSAD? Nastoupil jste hned po škole?

Ne, ne. V tom osmdesátém roce jsme nastoupili celá parta, co jsme spolu byli na vojně. Bylo nás asi sedm nebo osm kluků. A z nich už jsem tu zbyl jen já.

A vy jste nastupoval jako řidič?

Ano. Už na vojně jsem dva roky jezdil jako řidič po celé republice a sháněl náhradní díly do aut. Nastoupil jsem na sklápěčku. To jsme vozili uhlí, písek, drtě, zkrátka co bylo potřeba. Jenže pak už to nebylo ono a chtěl jsem přesedlat na autobus, nejlépe na zájezdovku.

Takže jste hned přešel?

Kdepak. To nebylo v té době tak jednoduché. Musel jsem si nejdřív vybojovat zkoušky na řidičák. To se mi povedlo v roce 1984. A pak jsem čekal na skulinku mezi řidiči na zájezdovce. Byla tam početná enkláva tenkrát. Deset řidičů bylo v Benešově a deset ve Vlašimi.

Musel jste dlouho čekat?

Tak v roce 1985 jsem nastoupil na linky v okolí Benešova. Mojí první linkou byla taková nóbl linka na Pyšel. Tu jsem jezdil moc rád. Přitom jsem si ve volnu vozil lidi do divadýlka, na hory do Tater, do Krkonoš. Tenkrát výlety byly v kurzu, každý chtěl něco poznat a někam se podívat. A tak jsem se pomalinku přesouval k zájezdům.

Takže jste jen doufal, až se uvolní místo.

Přesně. Můj kamarád Miloš Slavík, který jezdil zájezdovku se rozhodl odejít, takže se po něm uvolnilo místo. Tenkrát jsme dostali žlutou Karosu VNA2020, to bylo vozidlo. Já jsem byl nejmladší řidič. Jezdili jsme Maďarsko, Polsko, Východní Německo, Jugoslávie…

Pak přišla revoluce, to se vám otevřela Evropa, že?

No jasně. Projezdili jsme ji křížem krážem. Navíc jsme dostali nové vozy v roce 1996. Byly to Karosy, už byly nadupané. Byl to nejhezčí autobus.

Kam jste se všude podíval?

Bylo toho hodně – Irsko, Anglie, Francie, dokonce i Kréta. Na tu vzpomínám do dneška. Vyzvedl jsem Pražáky, dojeli jsme do Benátek, kde jsme najeli na trajekt a šestatřicet hodin jsme pluli do Řecka do Pirea, kde jsme přejeli k dalšímu trajektu a ten nás dopravil na Krétu. Byl to krásný zájezd, byla tam dobrá parta, byla sranda.

Jaký zážitek z cest vám nejvíce utkvěl v paměti?

Pamatuji si, že jsem byl v Paříži a potkali jsme se tam ještě s dalšími pěti autobusy ICOMu z ostatních divizí. Křižovali jsme Paříž a vypadalo to, jakoby tam jezdil jen ICOM. (smích) Bylo to fajn. Sešli jsme se na parkovišti, popovídali si a dali si kafe. A takových zážitků mám na knihu. Dokonce jsem si psal od roku 1989 notýsky, kde jsem měl poznámky. Mám i spoustu fotek.

Do kdy jste jezdil zájezdové trasy?

Do roku 2007. A bylo to krásných dvacet let. Člověk našel spoustu kamarádů a vytvořil si spoustu známostí a hlavně měl spoustu zážitků. Když jdu po Benešově, tak pomalu nedělám nic jiného než zdravím. (smích) A spousta lidí je právě ze zájezdů.

Takže od roku 2007 jste na klasickém linkovém autobusu.

Ano, zájezdovka se utlumila a já jsem v té době stavěl dům, tak jsem přešel na linku, kde jezdím do dnes. Přechod nebyl tak násilný, protože jsem věděl, že mám určité povinnosti. Pořád ještě jezdím jednodenní výlety. To mi zůstalo. S benešovskými učitelkami jezdíme pravidelně. Projeli jsme Paříž, francouzské ostrovy. Vozím školy, dráhy… Ještě i po třinácti letech volají a udržujeme kontakty. Takže si od linky odpočinu. (smích)

Měl jste někdy za dobu u ČSAD krizi, že jste chtěl odejít?

Krizi úplně ne. Měl jsem to štěstí, že jsem si v práci našel zálibu. Díky tomu, že jsem dvacet let jezdil zájezdy, tak jsem se podíval tam, kam bych se normálně nepodíval. Samozřejmě se stalo, že člověka něco naštvalo, ale druhý den to bylo v pořádku. Tak to ale v běžném životě chodí.

A co vaše koníčky, samozřejmě kromě ježdění?

Tak to jsou samozřejmě vnoučata. Máme jich pět a čekáme šesté. Takže člověk si je chce užít, pomazlit a něco je naučit. Ty jsou moje náplň volného času, který je s nima skvělý. Chodíme s těmi menšími na procházky, s pětiletým Ráďou jezdíme na kole. Zvládne ujet i pětadvacet kilometrů. Z toho jsem nadšený. O víkendu má být ještě hezké počasí, tak doufám, že spolu zase vyjedeme.

Takže kolo je pro vás takový další relax?

Ano. Já si představuji, že se všema jednou vyjedu na kolo a budeme taková velká ekipa.

Vám se navíc už blíží důchodový věk?

Ano, už pomalu stříhám metr. (smích)

Budete ještě jezdit dál?

Já teď momentálně opravdu nevím. Zatím mě práce baví a člověk se cítí dobře, ale neumím říct, jestli to tak bude i za rok.

Letošní rok hodně ovlivnil koronavir, je tomu i u vás?

Já nejsem moc zvyklý věci prožívat, takže jsem si zvykl na to, že to je tak, jak to je. Stejně s tím člověk nic neudělá. Mám teď nejradši, když tu mojí vezmu za ruku a jdeme se projít do přírody, když samozřejmě máme čas. Je smutné, když jedu po Benešově a kulturní středisko je setmělé, tak to člověku připomene, že se něco děje. Dřív totiž vždycky svítilo, protože se tam konaly taneční a další akce.

Chlapi se většinou nejvíc těší, až si dají jedno orošené v hospůdce. Jak to máte vy?

Já samozřejmě kamarády taky mám, ale scházíme se u nás nebo u nich. Hospoda mi moc neříká.

Blíží se Vánoce tak už máte nakoupené dárky?

Téměř ano. Už nám syn přivezl i stromek. Já zase mám na starosti ryby. Na Vánoce jsme u dcery v Hradci. Příští rok už snad budeme všichni u nás doma. Je to kvůli vnoučatům, protože u nás jsou schody a maličký by si mohl ublížit. Tak se těším, že se všichni sejdeme.