Jaké to je být neustále spolu? Nehrozí Vám ponorka?

Ponorka občas nastává i mezi kolegy. Je úplně jedno, zda jste manželé. Buď to ustojíte, nebo ne. Já dříve měla kolegu, ale s manželem to je úplně jiné. Nebe a dudy (úsměv). Neměnila bych.

Jak dlouho spolu takhle jezdíte?

No… teď devět měsíců.

Kdo s tím doma přišel?

Já (smích). Jelikož máme oba s manželem lásku k velkým vozům, uvrtala jsem ho do toho taky (smích).

Opravdu?

Ano, já chtěla už jako dítě jezdit s velkým autem. Navíc ráda čtu. A když kolikrát stojíte v koloně, nebo děláte pauzy, tak můžete sáhnout po další knížce a tím vyplnit čas.

Co dalšího Vás na tom baví? Kromě knížek…

Mohu cestovat, poznávat nová místa a přitom sledovat okolí. Vidět různé přírody, nové budovy, dálnice a města.

Na jaké z těch míst nejraději vzpomínáte?

To Vám můžu říci hned – Valdepeñas. To je město ve Španělsku, kam jsme se díky práci dostali. To bylo super. Mohli jsme nasát tu atmosféru. Stihla jsem se tam také vykoupat v moři. Jaká jiná práce Vám tohle umožní?

Teď mě tak napadá. Co vůbec děti?

Já začala jezdit až ve chvíli, kdy děti vylétly z hnízda. Dokud byly malé, tak to nešlo. Máme čtyři syny. Z toho dva se živí také jako řidiči kamionů.

Když se všichni sejdete doma, asi si umím představit o čem se tak bavíte (smích)

Máte pravdu. Třeba o svátcích, když je celá rodina pohromadě, je práce hlavním tématem. Je hezké dělat to, co Vás baví.

Vás osobně napadlo kdy, že půjdete jezdit? Jak se ta myšlenka  zrodila?

Za vším stojí můj zájem z dětství a také synové, kteří u firmy jezdí. Když jsem se pro práci řidičky kamionu rozhodla, vše se seběhlo rychle, udělala jsem si papíry a šla jezdit.

Z Vašeho povídání a nadšení se dá říci, že jsou pracovní cesty skoro svatební…

Ano, to máte pravdu (smích). Vždy jsme chtěli cestovat a poznávat nová města. Teď si plníme své sny. Navíc si myslím, že nás to ještě více spojuje.