Kdy a jak jste se dostal do ICOMu?

Tenkrát jsem se hlásil ještě do ČSAD Jihlava, to mi bylo 22 let, ale na autobus se v té době mohlo až od 23 let, tak jsem musel žádat o „postaršení“. Měl jsem radost, tenkrát se dostat na autobus bylo za odměnu. Začínal jsem na RTOčku, pak jsem byl na Karose ŠL a nyní to jsou Mercedesy a Setry. Dnes je to úplně jinde, ten pokrok je obrovský.

Do společnosti mě dovedl táta s dědou, kteří už zde v té době také jezdili. Děda jezdil od 50. let, byla to taková rodinná tradice.

Byl to tedy Váš sen nebo se jednalo spíše o rodinnou tradici?

Určitě to byl i můj dětský sen. Pamatuju si, že jsme často sedali za volant autobusu, poprvé se mi poštěstilo ho řídit v 15, to bylo úžasný. Byli jsme tři kluci a do ničeho jsme nebyli nucení, ze sourozenců jezdím s autobusem jenom já. Firmou ale žila celá rodina, třeba strýc dělal tady na dílně, takže to pro mě bylo takové rodinné prostředí.

Jak vycházíte s cestujícími?

Pokud někdo tuhle práci dělá, musí umět vycházet s lidmi. Co jezdím, tak jsem neměl jediný konflikt s cestujícím. Na těch vesnických linkách to je super, jsou tu stálí cestující a navzájem se známe. Dřív to ale bývalo více idylické a vztahy byly ještě lepší, když třeba byla zabijačka na vsi, tak kus dostal pan farář i řidič autobusu. 😊 Dnes se spíš stane, že je třeba cestující nepříjemný, ale to člověk prostě musí skousnout, většinou se v takových situacích usmívám a myslím si svoje.

Kdybyste měl zhodnotit 40 let v ICOMu, jaké nejvýraznější změny jste zaznamenal?

Tak bezesporu je to technika. Jak už jsem říkal, začínal jsem na RTOčkách a to se s těmi dnešními Mercedesy vůbec nedá srovnat. Kdyby mi někdo dnes řekl, že bych s tím měl jet znovu, tak se zděsím. (smích) To bylo pořád něco – olej, voda, vzduch… Oni i ty mnohdy opěvované Karosy nebyly tak úžasné.

A co třeba zázemí pro řidiče?

To také prošlo velkou změnou. Na začátku byly šoférky prakticky taková čekárna, jen s tím rozdílem, že tam byly polstrované lavice. Taky si pamatuju, že byla k dispozici jen jedna toaleta. Časem to šlo nahoru. Zhruba před těmi 20 lety se tam objevila i televize. Nově zrekonstruovaná šoférka v Jihlavě je fakt nádherná, ačkoliv já tam tolik času netrávím. V Jihlavě nemám moc času – přijedu, odevzdám peníze, naberu „stazky“, natankuju a zajedu do myčky. Většinou tak trávím den v autobuse. Jezdím ty roky stejnou trasu a často trávím pauzy ve voze, protože třeba v Třešti nemáme žádné zázemí. Zvykl jsem si, ale trochu mě mrzí, když se tam v zimě nemám, kde ohřát.

Vidíte rozdíly mezi Vašimi začátky a aktuální situací na silnici?

Rozhodně byl menší provoz. Dneska se hojně jezdí do zaměstnání autem, které je pro více lidí dostupné. Řidiči jsou více bezohlední, každý někam chvátá. Když potřebuju někde vyjet, málokdo mě pustí. To bývalo dříve lepší. Také autobusy byly více zaplněné, někdy se stálo i na předních schodech.

Věděl byste, kolik máte najetých kilometrů?

Letos to bude 2 miliony km bez nehod za těch 40 let. To je vlastně jako 3 cesty na Měsíc a dvě zpátky. 😊

Určitě máte nějakou historku z práce, o kterou byste se rád podělil s čtenáři.

Mám jednu, na kterou asi do smrti nezapomenu. (smích) Už je to dávno, ještě z dob, kdy jsme jezdívali noční. Přijel jsem kolem půlnoci na končenou zastávku a v přítmí začal vypisovat papíry. Byla tma a já žil v domnění, že všichni vystoupili. Vyplňuju, u toho si popískávám, zpívám a najednou se nade mnou objevil člověk. Já jsem tak strašně lekl. Pak už jsme se tomu oba smáli, ale v ten moment jsem málem prodělal infarkt. Cestující totiž seděl za plentou za mnou a usnul. Přejel zastávku a musel se do své cílové stanice vydat ještě za tmy pěšky. Myslím, že na tenhle zážitek nikdy nezapomenu. (smích)

Minule jste v rozhovoru zmiňoval spokojenost s Intourem, nyní už dva roky jezdíte s novou Setrou. Jste s ní spokojený?

Spokojený jsem, Setra je nízkopodlažní, tak si myslím, že pro cestující je to lepší. Líbí se mi, že jsem tam i oddělený na stupínku s plentou, to je pro mě velké plus.

Jste dlouholetým platným členem týmu při turnaji v malé kopané mezi ICOMáky, už trénujete na turnaj?

Sportuji průběžně celý rok. Se starou gardou hrajeme zápasy celý rok, v létě se věnuji také tenisu. Celý den sedím, tak je dobré se po práci hýbat. Co se týče ICOMáckých turnajů, tak ty jsou super. Na trénink se sejdeme zhruba jednou za dva měsíce a vždycky je to skvělá zábava.

Jakým způsobem si udržujete nadšení pro svou práci po tolika letech?

Práce mě pořád baví, samozřejmě někdy víc, někdy míň. To je ale normální. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych dělal něco jiného. Každý druhý den si se sebou beru kafe. Denně vstávám o půl čtvrté, jsem ještě ze staré školy a raději si vždy přivstanu, než abych věci dělal na poslední chvíli. Spát chodím tak nejdřív v 10 večer. Práci člověk hodně obětuje, vím, že jsem po revoluci jezdil i zájezdy a děti jsem tenkrát nevídal tak často. To mě zpětně trochu mrzí.

Utužujete si nějak kolektiv mezi řidiči?

Společně pořádáme třeba tenisové turnaje v Kamenici či Arnolci. Měli jsme i nohejbalový turnaj na Chlumu. Potom třeba zajdeme posedět a pokecat. Je to fajn. 😊

Jak trávíte volný čas?

Rád koukám v televizi na sport, to je takový můj relax. Mám velkou rodinu, takže než všechny obejdu, zabere to čas. Letos se chystám s vnoučaty na Den s ICOM, samozřejmě už jsem je i vyvezl autobusem. Mám jich 6 a nejmladším je jeden rok, ty z toho ještě nemají rozum. Ten nejstarší, třináctiletý, se potatil a závodí s bugynama. Máme tu dopravu v krvi. 😊

Je něco, co byste rád vzkázal našim čtenářům?

Chtěl bych všem jen popřát, aby jezdili bez nehod a hlavně, aby sloužilo zdraví! 😊