Pana Karla Sobotku z Kněžic, který již 32 let jezdí na lince 790 100, můžete vídat každé ráno v dobré pohodě a s úsměvem. Není divu, že i on byl mezi oceněnými řidiči, kteří v Městském divadle Pelhřimov obdrželi ocenění za věrnost a poctivou práci ve firmě.
Deset let jsem využívala tuto linku k cestě do zaměstnání. Každý den jsme se pozdravili, když jsme se na silnici míjeli. A děláme to i dnes, kdykoliv jeho autobus potkám. Podle něho jsem si dokonce mohla řídit hodinky, jak byl na lince přesný a on zase potvrdí, že když já jsem linku pravidelně využívala, byla vždy škaredá, až kalamitní zima. Proč tomu tak bylo? To je nasnadě, svěřila jsem se do rukou odborníka a opravdu kvalitního pana řidiče.
Čím jste chtěl v životě být?
Každý v určitém věku preferuje nějaké povolání. Malé děti, především kluci, chtějí být popeláři, kosmonauty a bůh ví čím ještě. Já jsem byl asi výjimkou, já jsem chtěl být vždycky jen a jen řidičem. Ale v době, kdy jsem to musel řešit, byly některé učební obory, jako třeba automechanik, docela výběrovým povoláním a tak jsem se šel učit strojním zámečníkem do Moravských Budějovic. Řemesla jsem se držel jen do vojny. Po vojně jsem nastoupil u ČSAD a to mi bylo 22, tak jsem musel na vedení do Brna, aby mě tak nějak zplnoletili, aby mi tam nějak přidali rok, protože řidičem autobusu mohl být jen ten, kdo dosáhl 23 let. Asi jsem byl v té době nejmladší řidič autobusu i když autobus jsem řídil již ve svých dvanácti letech. Neměl bych to říkat moc nahlas, ale už je to promlčené. To, že mě otec brával na poslední spoj a v noci jsem si to mohl vyzkoušet ani jsem ho nemusel moc přemlouvat.
Takže povolání řidiče je u vás dědičné?
Volant držel v rukách už můj dědeček i otec. Oba byli řidiči z povolání, oba jezdili autobusem a oba vlastně více méně na stejné trase, jakou dnes jezdím já.
Dědeček byl svou ochotou a dobrotou známý po celém okrese. Byl to moc opravdu hodný člověk, on vozil babky od lesa třeba i s kozou. Nikdy jsem neslyšel nikoho, kdo by na něho měl špatné vzpomínky. A táta, ten jezdil už na vojně a volant držel v rukách až do své smrti. Oni vlastně oba Edové, děda a otec, zemřeli moc brzy. Jejich odchod byl pro nás velkou ztrátou.
A když to převedu ještě na širší rodinu, tak moje maminka a babička byly vlastně také zaměstnány u ČSAD. V Kněžicích byla na zámku nocležna pro řidiče, kteří zde končili nebo začínali spoje a ony se o tyto prostory vzorně staraly. A když k tomu ještě přidám strýce Karla, který začínal jako řidič autobusu a potom přešel jako mistr do dílny, kde pracoval až do odchodu na zasloužený odpočinek, tak vlastně celá naše rodina se točí u jednoho podniku a má něco společného s motory.
Tak tedy není divu, že se mi splnil klukovský sen a dá se říci, že jsem se nejen potatil, ale i podědil. Měl jsem vzácný příklad v rodině již od mládí a věděl jsem, že mé předchůdce měli lidé z okolí rádi. Já byl na ně velice hrdý a věřím, že si vedu dobře v jejich stopách. Vždyť kdo o sobě může říct, že je králem, tedy silnic - jenom šofér. A měnit bych nechtěl.
Jak se na to dívá vaše rodina, když ráno vyrazíte za tmy a vracíte se vlastně den co den také za tmy?
Ono je to asi na zvyku. Vždyť pracovat musí každý a práce řidiče je určitě lepší než být zavřený někde v továrně. Aspoň z mého hlediska. A naše rodina, ta se řídila podle jízdního řádu už za mého dědy a otce. Ten jízdní řád je tak nějak v nás. Někdo by to mohl nazvat stereotypem, ale já mám rád ve všem pořádek a jasno. Takže ten odměřený čas: odkud - kam, kdy - kde , mi vlastně vyhovuje.
Máte čas na své koníčky?
Mým koníčkem je od mládí sport. Dříve jsem hrával hokej, později fotbal. Ten si se starou gardou zahraji rád i nyní. Dokonce jsem si udělal trenérskou licenci a trénoval. Nejprve ženy a dívky, to tak trochu nějak zkrachovalo, později muže a ty jsem dovedl až do krajského přeboru. Ve volném čase si i rád zahraji tenis. A protože už dneska můj pětiletý vnouček žhaví motory, tak i v tomto sportu mám co dělat, abych stačil.
Jak vnímáte změny vozového parku ?
Já i můj otec, vlastně i dědeček, jsme vystřídali mnoho typů autobusů, ať už to byla Škoda 706 RO, RTO nebo Karosa ŠM 11 nebo B 731 a 732, ale dneska si považuji pohodlíčko komfortního vozu Mercedes.
Je to jako bych seděl v osobním voze, jen mám více spolucestujících. A na pohodlí si člověk rychle zvykne, že to začne brát tak nějak jako samozřejmost. I většina lidí si považuje pohodlí a tepla a příjemného prostředí.Také máme bezvadný servis. Výměny kol, zimní, letní. Pravidelné technické prohlídky a všechno, co k bezpečné jízdě potřebujete, firma vždy včas a spolehlivě zajistí. A tento servis pomáhá k bezpečnému provozu. Věříte tomu, že mnoho mladších řidičů vůbec neví, co je to meziplyn? A bez toho ty staré typy autobusů vůbec nebyly schopny pohybu.
Nevadí vám, že potkáváte téměř denně ty samé cestující?
Je pravda, že na své trase potkávám den co den, týden co týden, měsíc co měsíc ba i rok co rok téměř pořád stejné lidi. Mění se jen ti, co odcházejí do důchodu nebo tam, odkud už není návratu. Ale je to milé, když prohodí pár slov, svěří se s problémy a tak jsem pořád v obraze, co se okolo mě děje.
Lidi jsou zase rádi, že je vyslechnu, poradím a že je veze člověk, který je zná a kterému se mohou i svěřit s tím, co je trápí nebo z čeho právě mají největší radost. Za ty roky mám tolik informací, že by to vydalo na román na pokračování. Někdo by to nazval stereotypem. Ale já rád pozoruji krajinu a lidi v ní a to je každý den a v každé roční době jiné.
Jak přivítali změnu autobusů cestující? Jsou spokojenější?
Cestující veřejnost je stále náročnější. Lidé vědí, jak by měly služby dopravního podniku vypadat, ale sami však často neví, že i oni mají povinnost se chovat podle pravidel. Nevím, jestli jsou spokojenější, ale berou to už jako samozřejmost. Rychle zapomněli na doby, kdy museli stát v nacpaném autobusu, kdy v zimě nefungovalo topení nebo autobus zamrzl a tak se nejelo. To se dneska nestane.
Mám asi štěstí. Na mé lince moc problémů s cestujícími nemám. Vlastně v poslední době žádné. To jenom dřív bylo trochu víc práce s omladinou, která cestovala do školy nebo do internátu a trochu zlobila. Ale vždycky jsem si je dovedl srovnat. A myslím, že mi to ani neměli za zlé. Dokonce jsem je i naučil zdravit. Někde to u nich asi opomenuli.
Jakou nehorší situaci jste musel za těch 32 let řešit?
Hodně lidí si myslí, že řidič autobusu jen kroutí volantem a šlape na pedály. Ve skutečnosti se však jedná o velice náročné povolání. Řidič se musí perfektně soustředit na cestu, k tomu má zodpovědnost za životy lidí, které veze. Tady, na mé trase, která vede většinou přes lesy, si musíte dávat pozor na lesní zvěř. Musíte sledovat příkopy a hlavně za úplňku je to nutné. Přebíhání srnek a divokých vepřů je tady dost časté.
Nejhorší jsou však bezohlední řidiči. Já jsem vlastně žádnou nehodu nikdy nezpůsobil. Ale když vidíte, že se na vás řítí neovladatelné auto a vy nemůžete nic dělat jen čekat na tu ránu - to je strašný pocit. To se vám v mžiku promítne kus života a různá řešení, ale nenaděláte s tím opravdu nic.
Jste spokojen ve firmě nebo byste chtěl něco změnit?
Jezdil jsem již v předchozím podniku ČSAD a nyní v ICOMu. Vozový park a následný servis je na nejvyšší možné úrovni, to se nedá s dřívějšími roky vůbec srovnávat. Spolehlivost současných autobusů je snad 100%. A na to si i řidič rychle zvykne. Dříve jsme se třeba ani nedostali na dílnu a mnoho věcí jsem si opravovali na koleně.
A co bych chtěl já měnit? Sám vím, jak těžké je řídit den co den spolehlivě autobus a určitě je ještě těžší řídit lidi. Takže změny nechám v rukách povolaných a počkám, co nám přinesou. Spousta mých kolegů se mnou asi nebude souhlasit, ale já si za svým názorem vždycky stojím. Ve všech zaměstnáních je něco dobrého a něco špatného, ale já to vidím raději z té lepší stránky. Vždyť život je krátký a tak proč si dělat ještě větší problémy než ty, co vám stejně život přinese.
Právě u toho bilancování jsem se trochu zasekl, vždyť já budu mít příští rok někdy v létě na svém kontě milion šestsettisíc kilometrů bez nehody. A víte, že je to trasa, která se rovná 2x cestě na měsíc a zpět. Nebo bych stačil 40 x objet zeměkouli. A to mým autobusem a bez rakety. Škoda, že se ujeté kilometry už nepočítají, dříve to bývala velká sláva a my šoféři, jsme na to byli velice hrdí.
Co k tomu dodat?
Přála bych všem cestujícím, aby potkávali jen takovéto pohodové řidiče, a panu Sobotkovi, aby se na něho jeho cestujících pořád jen usmívali a život se mu vrátil do klidných kolejí i v rodině.
Ono, co si budeme povídat, s úsměvem jde všechno lépe a i ten všední svět s usměvavými lidmi vypadá hned nějak lépe.
Napsala: Alena Veliká
