Ve společnosti ČSAD Jindřichův Hradec pracujete od roku 1983. Tíhl jste od mala k autobusové dopravě?

K autobusové dopravě ani ne, spíše ke kamionům. Od dětství jsem chtěl být automechanik, protože mě vždycky bavily motory, a moc se mi taky líbily kamiony a přál jsem si být řidič kamionů v zahraničí. To vše mě asi přivedlo k dopravě. V roce 1980 jsem se šel učit automechanikem a po vyučení v roce 1983 jsem začal pracovat na dílně. Tady jsem působil dva roky a poté jsem začal jezdit s kamionem. S autobusem jsem začal jezdit až v roce 2005, a to zejména v rámci zájezdové dopravy a dálkových linek do Prahy.

Kam jste se s kamionem všude podíval a kde jste to měl nejraději?

Jezdil jsem víceméně po celé Evropě. S kolegy jsme měli rozdělenou Evropu do různých sekcí podle toho, kdo kam jezdil, takže jsem například 6 let jezdil jenom do Itálie. Poté jsem zase čtyři roky v kuse jezdil do Anglie, kam jsem pro dačický Centropen vozil tužky, popisovače a zvýrazňovače. Ale podíval jsem se i do jiných míst. Někteří z kolegů jezdili hodně do Skandinávie a já jsem za ně občas třeba na dva měsíce zaskakoval. Nejradši mám asi právě Skandinávii, nejspíš asi pro to, že je to tam klidnější než v jiných místech Evropy. Kvůli zimě jsou tam sice tvrdší podmínky, ale příroda je tam nádherná. Nevím, jak je tomu teď, protože už tam dlouho nejezdím, ale v té době tam byl oproti jiným zemím takový klid, že jste mohli spát v klidu s otevřeným okýnkem. To by třeba v Itálii vůbec nešlo, tam když jste vyndal ruku z okýnka, tak vám někdo ukradl hodinky (smích). Pak se mi také hodně líbilo v Anglii. Počasí tam bylo v létě i v zimě pořád stejné (smích). V srpnu tam bylo plus deset a pršelo a v lednu tam bylo plus dvanáct a taky pršelo.

A v roce 2005 jste tedy přešel na autobusovou dopravu…

Ano… 8 let jsme ještě s jedním kolegou jezdili se zájezdovým autobusem. Zájezdovou dopravu jsme přitom nejezdili stále, ale měli jsme tu jeden zájezdový autobus, se kterým jsme od dubna do září jezdili zájezdy pro Čedok. Jednalo se jak o pobytové zájezdy, tak i o kratší poznávací zájezdy od středy do pondělka. Nejčastěji jsme jezdili do Paříže, hodně se jezdilo i do Říma nebo do Londýna, na Korsiku nebo na Sardinii. A když nebyla zájezdová sezóna, tak jsme jezdili na lince do Prahy. Teď už ale jezdím jen na lince do Dačic a zpět a řekl bych, že mám větší klid. Přeci jen čím je člověk starší, tak vyhledává větší pohodu. Myslím si, že ježdění všude po Evropě a po republice už bylo dost, a tak jsem rád, že mohu jet směrem na Strmilov, na Dačice a koukat se na srnky (smích).

Jak se za dobu Vaší práce řidiče proměnila doprava?

Doprava se změnila děsivě, z toho důvodu jsem taky odešel z linek do Prahy a ze zájezdové dopravy. Ani nebudu říkat, jaké to bylo před 35 lety, když jsem začínal, ale třeba i doba před 20 lety se s dnešní situací nedá srovnávat. Auta jsou dnes prakticky dostupná každému a to má velký vliv na to, jak doprava vypadá. Pojízdné auto si může koupit třeba za 30 000 téměř každý, a tak se často stává, že čtyřčlenná rodina rovná se čtyři auta, takže ten provoz je daleko hustější. Ale není to tak jenom u nás, je to v celé Evropě, zkrátka všude. Lepší už to asi nebude a musíme to vnímat tak, jak to je.

Mohl byste porovnat práci řidiče kamionu a řidiče autobusu?

Když člověk 15 let jezdí s kamionem, tak si zvykne na určitý dril a také na drsnější podmínky stravování, spaní, hygieny a všeho ostatního. Myslím si proto, že kamioňáci jsou na tom trošku hůř. Když někdo jezdí s kamionem takových let, jako jsem jezdil já, a pak přejde na zájezdovou autobusovou dopravu, tak se dá říct, že žije více jako člověk (smích). Může spát se zájezdem v hotelech nebo penzionech, chodit na snídaně, ta hygiena je lepší. Zájezdový řidič to má ale má v něčem zase náročnější, co se týče času. Práce pro něj začíná v pátek nebo v sobotu, kdy většinou všichni naopak končí, nebo musí jezdit o svátcích. Řekl bych, ale že podmínky jsou pro řidiče na zájezdech, i pro řidiče autobusů obecně přívětivější. Přeci jenom když s kamionem někam přijedete, tak se nemůžete automaticky osprchovat, člověk si musí ohřívat jídlo na vařiči a podobně. Práce řidiče kamionu je tak oproti práci řidiče autobusu větší dobrodružství. Nebo teda alespoň byla, když jsem začínal. Dnes jsou již kamiony vybaveny vším možným, od mikrovlnných trub po kávovary, kabiny kamionů jsou takové pokojíčky. Když jsme jezdili v 90. letech s Liazkami, tak nebyly telefony a museli jsme volat z budek nebo z telefonů firem, pro které jsme přiváželi zboží. Závada na silnici znamenala si stopnout auto na silnici, dojet někam, kde si můžete zavolat a dojet zpět. Dnes oproti tomu máte v každém kamionu počítač a e-mail. Kvůli tomu se všechno také více našponovalo. Za dobu, během které jsme se otočili do Hamburku, musí dnešní řidiči zvládnout se otočit dvakrát.

Čemu se nejraději věnujete, když nepracujete?

Bydlím nedaleko, asi dva kilometry odsud, v Dolním Skrýchově, kde mám postavený dům. Hodně tak dělám práce na domě i na zahradě. Mám také chatu v Malém Ratmírově v České Kanadě, kde je opravdu krásně, takže rád jezdím relaxovat tam. Také se teď věnuji vnoučatům. V mládí jsem se hodně zabýval motorismem a jezdil jsem na motorkách, ale potom, co jsem začal jezdit s kamionem, tak jsem z toho vypadl. Je mi 55 let, takže už to není moc na řádění na motorce (smích). Mám ale skútr, na kterém jezdím do práce.

Panu Wagnerovi děkujeme za rozhovor a pevně věříme, že své bohaté zkušenosti z práce v dopravě bude předávat dále i v nadcházejících letech.