Pro řízení autobusu jsem se rozhodla během chvilky, říká řidička z Dačic Ivetta Fajnorová
17 Únor 2021 | Ze společnosti
Žena za volantem autobusu už není takovou raritou, jako tomu bylo dřív. To potvrzuje i řidička Ivetta Fajnorová, která brázdí silnice pod ČSAD Jindřichův Hradec. Ta si splnila životní sen a před pěti lety si udělala řidičské oprávnění skupiny D. A hned začala jezdit. Dispečer si ji nemůže vynachválit a také samotní cestující. Při svatbách si dokonce vyhraje s výzdobou autobusu a nechala si k této příležitosti ušít i speciální uniformu s logem společnosti.
Co vás přivedlo k řízení autobusu?
Já to mám v sobě celý život. Tatínek jezdil pro ČSAD, vozil mléko. Brácha jezdí kamionem. No a manžel taky jezdí sedmadvacet let autobusem.
Tak jste jezdila s tatínkem?
Ano, od malinka s vejtřaskou. V jedenácti letech mi to dokonce půjčil a mohla jsem řídit. Jednou jsem mu dokonce rozbila kladívkem okénko, abych se dostala k volantu. Tak mi říkal: Co s tebe jednou bude.
U ČSAD Jindřichův Hradec jste pět let, co jste dělala předtím?
Řídila vysokozdvižný vozík. Nakládala jsem a vykládala kamiony. Já jsem vždycky chtěla jít jezdit autobusem, ale s dětma to nešlo.
Kdy přišel zlom, že jste si splnila sen?
Obě dcery odrostly, jsou velké, tak jsem jednou jela z práce a viděla jsem autobus ICOMu s reklamou na nábor, jak je tam ženská. Projel mi šíp tělem, přijela jsem do Dačic, požádala o práci, následně jela do Hradce a za dva týdny začala dělat řidičák. Bylo to rychlé.
Kde jezdíte, máte stálou linku?
Ne, ne. Jsem střídač, vyhovuje mi, že jsem pořád někde jinde. Byla mi stálá linka nabídnutá, ale odmítla jsem ji. Vím, že je potřeba zaskočit, když někdo vypadne. Jelikož manžel jezdí v Praze u Dopravního podniku, tak jsem celý týden doma sama. Tím pádem je mi jedno, kdy přijdu domů.
Jak vás přijali kolegové chlapi? Nepředhazovali vám, že ženská patří k plotně?
Abych řekla pravdu, tak jsem z toho měla trochu strach. Bála jsem se, že mě chlapi nepřijmou. Musím ale říct, že mám suprové kolegy. Hodně mi na začátku pomáhali. Byla jsem samozřejmě vyjukaná, ale vzali mě pod svá křídla a podpořili mě, že to zvládnu. Navíc máme skvělého dispečera. Všichni mě vzali jako rovnocenného parťáka, z nikoho jsem necítila, že by mě nepřijal.
A co cestující?
Jednou nastoupil v Jindřichově Hradci pán, když mě viděl za volantem, tak řekl: Ženská za volantem, auto bez řidiče. V Budějovicích na konečné ale přišel a omluvil se mi a řekl: Klobouk dolů. Tak to mě moc potěšilo. Od ženských spíš slyším: Tak velké auto, jak to můžete řídit.
Co vás na řízení velkých vozů baví?
Baví mě to odjakživa. Od mlada jsem měla ráda motorky a hrozně mě lákala velká auta. Táta vždycky říkal, že pohled z vršku stojí za to. A nikdy jsem nechápala, proč to říká. A teď už to vím. Pohled na život z výšky je jiný. Mám už to tak, že když jedu autobusem, tak jsem v klidu, všude se vejdu, ale pak sednu do osobáku a bojím se, že se s kamionem vedle sebe nevejdeme. (smích)
Dá se skloubit práce řidičky s domácností a rodinou?
Nedá. Já jsem chtěla řídit už kdysi za komunistů, ale nechtěli ženy za velká auta. Pak přišly děti a s nimi to nejde řídit.
Říkala jste, že máte dvě dcery. Podědily po vás lásku k volantu velkých aut?
Dcery jsou sice obě dvě řidičky, ale ne velkých aut. Ovšem vnouček vidí modrý autobus a hned křičí babička. Dcera mu nemůže vysvětlit, že nás je víc řidičů. (smích) A čeká denně na babičku s autobusem. Takže ten by mohl být nástupce. Ovšem je fakt, že doma si nejvíce hraje s popelářema, i když jsem mu koupila i autobusy. (smích)
Prý jezdíte i nepravidelnou dopravu – svatby, výluky, atd. Zajímají mě ty svatby. To musí být veselo?
Většinou ano, ale svatebčani jsou hodní. Já mám svojí specialitu. Autobus si zdobím sama. Mám už nakoupené své zdobení, vyhraju si s tím a oni jsou z toho nadšení a všichni tleskají. Dokonce jsme si nechala na svatby ušít speciální uniformu s logem společnosti.
Jaké máte koníčky?
Na koníčky moc času není. Ale věnuji se hlavně vnoučatům. A přes víkend se věnuji domácnosti.