Každý, kdo někdy jel autobusem, to už určitě viděl. Proti sobě projedou dva autobusy, řidič nenápadně mávne rukou, někdy jen pohne obočím, jindy v noci problikne blinkr. Cestující zpozorní. Děti se ptají. Dospělí přemýšlí.
„Co to bylo? Zná se s ním? Je to kamarád? Spolužák ze školy? Nebo šifrovaný pozdrav?“
Odpověď vás možná zklame – žádná šifra, žádné spiknutí, žádné domluvené pivo po šichtě. Ale i tak je to docela zajímavý příběh.
Když bylo auto vzácnější než volné místo k sezení
Tradice zdravění řidičů sahá do dob, kdy bylo auto na silnici větší atrakce než dnes elektrobus, který dojede celou směnu bez chyby. Píšeme se zhruba 50. léta minulého století. Aut je málo, řidičů ještě míň a každý zná každého – nebo si to alespoň myslí.
Zdravilo se prostě proto, že bylo koho zdravit. Jakmile ale aut začalo přibývat, bylo jasné, že zdravit úplně všechny by znamenalo mít trvale ruku ve vzduchu a svaly jako kulturista. Většina řidičů s tím přestala. Někteří ale ne. A ti řídí dodnes.
Řidič autobusu: jde u specifický druh člověka
Řidiči patří do trochu specifické skupiny lidí. Každý z nich:
- ví, kolik se vejde lidí do vozu, i když to fyzicky není možné
- slyšel větu „já to mám jen dvě zastávky“ minimálně milionkrát
- a dokáže jet celý den podle jízdního řádu, který je spíš návrhem než realitou
A právě proto se zdraví. Ne proto, že by se znali jménem, ale proto, že se poznají osudem.
Kdo všechno ještě zdraví?
Autobusáci v tom rozhodně nejsou sami. Zdraví se také:
kamioňáci (protože vědí, co to je stát tři hodiny v koloně)
motorkáři (protože dvě kola spojují)
tramvajáci (protože kolej je kolej)
autoškoly (protože solidarita v zoufalství)
a občas i řidiči stejného typu auta, hlavně když mají pocit, že jich moc není.
Každá skupina má svůj styl. Někdo mávne, někdo blikne, někdo jen lehce kývne hlavou. A někdo pozdraví tak nenápadně, že si toho všimne jen ten druhý což je přesně účel.
Jak se zdraví dnes?
Přes den většinou klasické mávnutí rukou. V noci decentní bliknutí levého blinkru – žádné dálkové světlomety, to už by nebyl pozdrav, ale vyhlášení války. Obzvlášť krásné je to v zahraničí. Potkat český autobus někde daleko od domova a dočkat se pozdravu je skoro jako slyšet „Nazdar, taky ses sem zatoulal?“.
Co tím vlastně říkají?
Ve skutečnosti ten pozdrav znamená:
„Drž se.“
„Přežij směnu.“
„Ať ti dneska nikdo netvrdí, že tady vždycky autobus jezdí jinudy.“
Je to malý signál, že na silnici nejsi sám. A že i v dnešní uspěchané době plné navigací, kamer a displejů si řidiči pořád dokážou říct jednoduché „ahoj“.
Takže až příště uvidíte, že se řidiči autobusů zdraví, můžete být v klidu.
Jen o zvyk… a trochu profesionální solidarity na kolech.
Redaktor: Martin Havran
Foto: ICOM transport, internet
