Renata Sofie je matkou čtyř dětí, dvě už má dospělé a dvě školou povinné a má již dokonce vnučku. V její rodině se vše točilo a točí okolo volantu, jak sama říká: „Jsme rodina řidičů“, tak není divu, že i ona dneska drží v ruce volant. Na otázky o svém životě hovoří bez obalu, a sama sobě si tak trochu i vyčítá, že měla být poctivější k učení, když byla mladá. Ale ona je vlastně mladá i dnes.
Takže jak to bylo se školami a profesním postupem?
Vždycky se snažím nedělat nic, co bych nechtěla, aby jiní dělali mně. Přesto jsem si tak trochu ublížila, když jsem se pouze vyučila a na dobré rady rodičů, tenkrát moc nedala. Své odborné vzdělání jsem si nakonec doplnila až při dětech a to už bylo opravdu dost složité. Ale dokázala jsem to, já se nikdy lehce nevzdávám.V životě jsem začínala dvakrát od úplné nuly a k poslednímu kroku mě nakopla nezdařená operace. Když jsem ležela v nemocnici, měla jsem dost času přemýšlet, co dál. Dostala jsem plno nabídek na práci, ale v oboru, do kterého už jsem nechtěla zpět. A tím se dostáváme k další otázce.
Jak jsem se stala řidičkou autobusu?
Hledala jsem smysluplnou práci v inzerátech i na internetu. Právě na internetu jsem zjistila, že ICOM hledá řidiče. Z Úřadu práce jsem věděla, že mám možnost rekvalifikace, ale vše co mi do té doby nabízeli, bylo pro mě a mé další profesní působení neperspektivní. K uspokojení by mi to nepomohlo, snad jen k rozšíření životopisu. Takže jsem zavolala na telefon, který byl u inzerátu ICOM transport a.s. Asi po 5 minutovém rozhovoru s paní z personálního oddělení, jsem dostala přislib stálého zaměstnání. Dokonce i v místě svého bydliště, tedy v Třebíči. Tak začala moje rekvalifikace k získání řidičáku sk. C, D i profesního průkazu. Bylo to skvělé období, ráda na ně vzpomínám, měla jsem štěstí na lidi, kteří mě učili a zkoušeli. Mám na tu dobu opravdu hezké vzpomínky. Můj zácvik byl nejprve na řidičku MHD Třebíč, kde pracuji a potom na linku. Nebudu jmenovat kolegy, co mi pomáhali, abych náhodou na některého z nich nezapomněla. Ale byli všichni skvělí a opravdu hodně mě naučili. Nyní jsem i na výpomoc v TRADO BUS a jezdím linky Třebíč – Dukovany.
Takže otázka, jak vás berou muži – kolegové, je vlastně zodpovězena?
Asi ano, ale měla byste se zeptat jich, třeba vám řeknou něco jiného. Většina nám ženám asi fandí, ale určitě se najdou i ti, co čekají na nějaké klopýtnutí. Vždyť i oni mají zodpovědnost za cestující a určitě to neberou na lehkou váhu. Já to už moc neřeším, ale když do autobusu nastoupí cestující a řekne vám, že je rád, že ho vezu právě já, tak to hovoří za vše. To opravdu potěší, a proto mám tuto práci ráda.
Jakými vozy jezdíte?
Na MHD máme automaty, takže se mohu více soustředit na linku a to je pro mě asi trochu lehčí. Střídám MAN, Mercedes CITARO a TEDOM. V TRADO BUSu je to nejnovější SETRA a starší MERCEDES. Přechod z automatu na manuál se sice dá, ale chce to trochu větší zácvik. Musím jezdit opatrně. O běžnou údržbu autobusu se starají kmenový řidiči a já zase zajišťuji úklid prostoru pro cestující.
Jak vás berou cestující?
V MHD je asi žena běžnější než na meziměstské lince. Přesto jsem byla vlastně první žena řidička na MHD v Třebíči. Myslím, že mě mají rádi, od některých seniorů jsem dostala sladkost a jednou i květinu. Snaží se byt vstřícná k těm, kteří dobíhají, také od nich se dočkám poděkování. Dokonce jsem dostala i čokoládu od maminky holčičky, která si v autobusu zapomněla čepičku, kterou dostala k vánocům. Ale nemyslete si, není to vždycky tak růžové, jezdí se mnou i muži, kteří se opojeni alkoholem nechovají zrovna moc dobře. Ale stalo se mi, že se mi dokonce přišel jeden z nich druhý den omluvit. Takže je pořád na světě ještě trochu slušnosti.
Jak vám naše společnost vyhověla v pracovní době, úpravě, lince atd.?
Musím říct, že společnost mi pomohla vyřešit mé problémy při sladění mého osobního i pracovního života. Tady bych moc chtěla poděkovat panu generálnímu řediteli za pomoc v řešení jednoho svého pracovního problému. Od té doby vím, že firmě na svých lidech opravdu záleží a to je moc dobrý pocit pro každého zaměstnance. Také musím moc pochválit skvělou dispečerku paní Vybiralovou, když potřebuji nějakou změnu, tak mi vyjde vstříc. Např. syn měl neštovice, musela bych byt doma 3 týdny, což by bylo, jak pro mě, ale i pro mé kolegy velice obtížné. Dohodli jsme se na střídání. Oni ráno, já odpoledne, protože to přišla starší dcerka domů a mohla převzít maroda. Musím paní dispečerce za to moc poděkovat, protože nebýt jí, tak bych asi ve zkušební době odešla. V jiném zaměstnání by to možná nešlo takto rozdělit pracovní dobu a hlavně dokončit zácvik.
Jak to zvládáte s rodinou, jsou na vás hrdí?
Rodina mi fandí a bez jejich podpory by to rozhodně nešlo. Také přítel je pro mě velkou oporou. Zpočátku mi moc pomohly moje starší děti, Šárka a Zdenek, a nyní už pomáhají i Jakub a Tomáš. A nesmím zapomenout na maminku, ta mi v začátcích opravdu moc pomáhala a vlastně pomáhá dodnes. Každá žena ví, že domácnost je vlastně druhá směna a když máte dobré pomocníky, jde to snáz.
A nějaký ten zážitek, o který se chcete podělit se čtenáři Modré vlny?
Za 13 měsíců, co jezdím s autobusem jich je docela dost. Některé jsou dobré, některé jsou špatné, ale ty dobré převažují. Přesto si někdy myslíte, že děláte správně a ono to ve finále není pravda.
Jak to myslíte?
Někdy jsem opravdu moc vděčná za toleranci pasažérů, hlavně ve špičkách. To třeba když máte opravdu nacpaný autobus a starší paní řekne, že tedy počká na další spoj, je to maličkost, ale když se to obejde bez křiku, tak je to moc hezký pocit. No, a když ve finále zjistíte, že si nakonec ta samá paní šla stěžovat, že jsem ji nepustila do autobusu, tak nevíte, co na to říct. Ale takový je už asi život. Já od něho dostala opravdu tvrdou školu a tak už se ani ničemu nedivím. Jsem jen ráda, že mám dobré kolegy a dneska už i kolegyně.
A co vzkážete ženám, které by chtěly zkusit to co vy?
V každém případě naše firma se k mým mateřským problémům staví velice dobře a vždy se domluvíme, což asi většina zaměstnaných žena nezná. Mám tu práci opravdu ráda, mrzí mě, že nás žen tu není víc. Teď to bude vypadat jako nábor, ale myslím to upřímně. Děvčata, ženy přidejte se k nám, nebudete tu na to samotné. Jsem tu já, je tu Katka a Alča a super kolegové, co vám pomůžou a poradí. A za volantem jste pánem svého vozu a máte rozhodující slovo. A to my ženy milujeme.
Ještě jsem měla takovou všetečnou otázku – dvě křestní jména a opravdu hezká?
Co se týče mých jmen. Renata, mi dali rodiče, Sofii jsem si přidala sama. Máma by mi neodpustila, že bych se přejmenovala. A já jsem neměla pocit, že bych své křestní jméno chtěla změnit, jen jsem si dovolila jedno přidat. Tak jsem si vybrala jméno, co mi tak nějak vyšlo a co se mi líbí. Šla jsem na to trochu vědecky. Nejprve jsem si propočítala písmenka v numerologii, seřadila ta nejlepší. Protože mě tyto vědy, co se týkají rozvoji osobnosti a zkoumání podstaty a souvislostí jako je numerologie, léčitelství, masáže, karty opravdu zajímají a vyšlo mi Sofie. Zajímám se o podstatu člověka a jeho osobnosti a možná i proto jsem nyní řidička, která vozí lidi a je s nimi ráda.
Moc děkuji za rozhovor a přeji hodně milých pasažérů, kolegů a kolegyň.
