U ICOMu jste od roku 2008, kde jste pracoval předtím?

Byl jsem voják z povolání. Sloužil jsem u záchranných složek v Jindřichově Hradci jako logistik. Jednalo se o práci s technikou, plánování, provoz, oprav, práce s lidmi. Člověk musel zabezpečit chod záchranných akcí, zároveň jsem se aktivně účastnil povodní, požárů a dalších.

Jak dlouho jste byl u armády?

Od roku 1979. Takže jsem ve službě byl devětadvacet let.

Co bylo při záchranných akcích nejnáročnější?

Samozřejmě, když u toho byla úmrtí. Hodně náročné byly povodně. Třeba v Opavě jsme na plovoucím transportéru evakuovali šestatřicet lidí. Silný proud celý transportér stáhl, naráželi jsme do baráků. Dole po proudu byla převrácená Avie, kdyby nás mrštil proud na ni, tak nás to převrátí a … Radši nemyslet ani na to, co by se stalo. Následky by byly fatální.

Tak to bylo náročné nejen fyzicky, ale i psychicky.

Ano. Třeba v Opavě jsme byly deset dnů o bublinkaté vodě, která mi od té doby moc nechutná a o játrových paštikách. První teplé jídlo jsme měli po třech dnech.

Takže vzpomínek a zážitků máte požehnaně?

No ježiši.

A proč jste odešel?

Odsloužil jsem si svoje, tak jsem se rozhodl, že odejdu. Ještě než jsem ale nastoupil do armády, tak jsem u civilní obrany pracoval jako civilní zaměstnanec, kde jsem byl řidič jeřábu, tahačů, přepravoval jsem nadměrné náklady, jezdil jsem i s autobusem, buldozérem. Zkrátka se vším, s čím byla potřeba.

Takže auta vás provázejí celý život?

Celý život jsem byl u aut a techniky. A to mě právě přivedlo do ICOMu. Byl jsem zvyklý i na autobus a vozit lidi. Takže mi přišlo logické, když ICOM nabíral nové řidiče, jít jezdit sem. Navíc jsem se přestěhoval do vsi u Pelhřimova, což byl vlastně i hlavní důvod proč jsem skončil u armády a šel jsem jezdit do ICOMu.

Jste tu už dvanáct let, práce vás stále ještě baví?

Baví. Já jsem vlastně u ICOMu začínal nejprve jako brigádník. A tenkrát poprvé jsem vyrazil s panem Hronem na zájezd do Rumunska. A tam mě poprvé chytila zájezdovka, kterou jsem ještě nepravidelně jezdil pět let. Jsem rád, že mi ICOM vyšel vstříc, co se týče těchto mých koníčků. Teď u ICOMu jezdím vše – linky, MHD i zájezdy. Mám autobus trochu upravený na zájezdovku, takže jezdím výlety po okolí a i Maďarsko, Polsko… Jak říká naše dispečerka, jsem použitelný ke všemu.

Kde jste se s autobusem podíval nejdál?

Nejdál byla asi Anglie. A pak to Rumunsko. A to musím říct, že bylo krásný. Mají tam nádherné hory. Medvědi chodili přes cestu. Pamatuji si, že jsme museli po cestě zastavit a udělat devíti hodinovou přestávku. Většinou jsem si dal matraci do kufru a spával při otevřených dveřích. Jenže když jsme zjistili, že tam pobíhají medvědi, tak jsme zabouchli a jídlo jsme pro jistotu schovali do autobusu. Měli jsme strach, aby se na nás medvědi nedobývali. (smích)

Letos v květnu jste v autobuse našel přes 40 tisíc korun. Co vám jako první blesklo hlavou, když jste zjistil, že je v peněžence taková částka?

Že to je hodně peněz. (smích) Člověk už našel tolik peněženek, ale částky v nich se pohybovaly v řádu stovek nebo pár tisíci korun. Ovšem tohle byla velká hotovost. Překvapilo mě i to, že se nikdo nepřihlásil. Našel jsem ji v Třeboni a hned jsem to volal dispečerce. Ta pak musela s kolegyněmi obvolávat banky, aby dohledali majitele.

Takže ten o tom vůbec nevěděl?

Ne, vůbec. On se vracel od zubaře. Když vystupoval v Třeboni, tak si vůbec nevšiml, že nemá peněženku. Soustředil se asi na zuby. Hlavně ale byla docela klika, že jsem ji našel. Zrovna jsem se zvedal a bral jsem si z poličky pití. Náhodou jsem koukl dozadu a pohledem zkontroloval autobus. Všiml jsem si, že asi na třetí sedačce u uličky leží peněženka. Člověk samozřejmě kouká pohledem do zpětného zrcátka, ale to bych ji neviděl.

To by si pak někdo pěkně přilepšil.

Ano. Jsou totiž typy cestujících, kterých si všiml můj kolega na dálkových linkách, které při odchodu z autobusu kontrolují, jestli něco na sedáčkách nebo kdekoli jinde nezůstalo a nemohli to vzít. Takže to byla opravdu náhoda a štěstí pro pána.

Jak říkáte, ne každý by nalezenou věc vrátil a ještě když to bylo takových peněz.

Já jsem si to přebral na sebe, kdyby se něco takového stalo mně.

Co děláte ve volném čase?

Znáte to. Máme chalupu, takže práce kolem ní. Dřív jsem se také věnoval chovu psů. Měli jsme stanici. Postupem času ale pejsci zestárli a už mi dožívají. Chovali jsme jorkšíráky a anglický buldoky. Dělal jsem i terarijní zvířata, jako jsou leguáni, chameleoni a tyhle druhy.

Co se týče psů, jezdil jste s nimi i po výstavách?

Na začátku ano, hlavně pro uznání chovnosti. Pak už jsme nejezdili. Byli jsme ale vyhlášení i tak. Zájemci se mi do dneška ozývají, a to nedělám už skoro pět let.

Chovnou stanici jste si založil sám?

Ne, ne. Začali s tím rodiče a já jsem to po nich převzal. Takže jsem od malička tíhl ke zvířatům. Vlastně i u armády to tak bylo, protože jsem měl na starosti i psinec, kde jsme prováděli výcvik. A dokonce se nám podařilo mít psa, který vyhrál republikový šampionát armádních psů.