V ČSAD pracujete již 45 let. Jaké byly Vaše začátky?

V roce 1975 jsem se v ČSAD Vysoké Mýto vyučil mechanikem a po vyučení jsem hned 1. července podepsal pracovní smlouvu a nastoupil. Rok jsem byl na dílně, ale furt mě to táhlo za volant, a tak jsem v roce 1976, ještě než jsem nastoupil na základní vojenskou službu, přešel z dílny na profesi řidiče. Byl jsem nový a mladý řidič, a tak jsem začal s rozvozy. Vozil jsem pivo, limo nebo mléko s Avií nebo Romanem, poté jsem přešel na Tatru a jezdil jsem do Jeseníků do grafitových dolů. Nějaký rok jsem taky jezdil s třiadvacítkou s návěsem na obalovně. V roce 1990 jsem pak přešel na osobní dopravu. Mezitím jsem ale dělal i klempířské práce, když byly potřeba, nebo lakýrníka a stříkal autobusy pro celou firmu. Na půl roku jsem si vyzkoušel i práci dispečera a příležitostně jsem i zaskakoval za dispečery nebo provozního mistra. Takže za 45 let jsem toho vyzkoušel více.

Jaká je práce v nákladní dopravě s porovnáním s prací řidiče autobusu?

Při řízení autobusu má člověk určitě větší zodpovědnost, ale zároveň je to klidnější a čistější práce. Když si na to člověk zvykne, tak už se nechce vracet k nákladní dopravě (smích).

Na jakých linkách se s Vámi mohou cestující svézt?

Dnes už to není tak, jak to bylo dřív, kdy řidič autobusu jezdil dokola furt stejnou trasu. Většinou jezdím z Lanškrouna do České Třebové, z Lanškrouna do Jablonné nebo do Letohradu a o prázdninách také do Moravské Třebové. Dá se říct, že kolem Lanškrouna všechno, záleží, jak jsou nastavené turnusy. Když jsem ale začínal s autobusem, ještě předtím než bylo spuštěno IREDO, tak jsem asi 18 let jezdil na lince Lanškroun, Čenkovice, Výprachtice, Jablonné, Orličky, zkrátka tyhle kopečky. Ale asi se nedá říct, že bych měl nějakou trasu oblíbenou. Jezdit se musí všechno. Ono je to asi lepší, když člověk furt nejezdí jedno a to samé. Když člověk 18 let jezdil furt tu samou trasu, tak viděl na zastávce cestujícího a hned věděl, jaké bere prášky a podobně. Když jedu jednou tam a podruhé tam, tak se ty obličeje střídají a je to pestřejší.

Jak se za dobu Vaší práce řidiče proměnila doprava?

Je to úplně o něčem jiném než dřív. Když jsem jezdil náklad, tak jsme se víceméně potkávali jenom česani. Dneska je ten provoz hustější, všude potkáváte těžkotonážní vozy s návěsy, no a hlavně osobní dopravy přibylo, a člověk tak musí být víc ve střehu než dřív. Člověku to ani tak nepřijde, když je v tom každý den, protože se to proměnilo postupně a ten vývoj nebyl ze dne na den. Rozhodně to ale není tak, že si člověk nemusel dávat bacha před tím, to v žádném případě.

Máte nějaké kuriózní nebo nezapomenutelné zážitky z Vaší 45leté kariéry?

Vyloženě kuriózní zážitky si asi nevybavím. Rád ale vzpomínám třeba na ty doby z nákladu, když se připravovaly vozy na technické prohlídky. To se obvykle dělalo i přes víkend, od čtvrtka až do neděle a celá parta, všichni chlapy se sešli a všichni makali a byla u toho sranda a bylo to takové stmelení.  Ten kolektiv a parta, to bylo úplně o ničem jiném. Dneska si asi jako všude jinde každý hledí sám na sebe a není to takové, jak to bylo.

A co děláte ve chvílích svého volna?

Kousek od Lanškrouna mám chalupu. Je to barák po rodičích v Damníkově, sedm kilometrů od Lanškrouna. Jezdím sem buď autem, nebo autobusem, hned před chalupou mám autobusovou zastávku, která je pojmenovaná U Vondráčků. Dříve když byla zastávka součástí pardubické linky, tak byla označená jen číslem, ale pak, v době, když jsem ještě nebyl na osobní dopravě, ji přejmenovali. Tak když můžu, jsem tady na zahrádce, nebo když rostou houby, tak chodím do lesa a to mě stačí.

Děkujeme panu Vondráčkovi za rozhovor a přejeme mu hodně najetých kilometrů i do dalších let.