Ondřeji, patříte mezi nové řidiče autobusů. Jak jste se k této profesi dostal?
Ano, považuji se za nadšeného začátečníka a doufám, že mi to nadšení vydrží co nejdéle – ideálně napořád (smích). Velká vozidla, jako jsou autobusy, ale i traktory, mě fascinovala už od dětství. Když jsem ještě jezdil autobusem do školy, často jsem pozoroval řidiče, jak zachází s vozidlem, jak zvládá řízení i nástupy cestujících – už tehdy mě to velmi lákalo. Říkal jsem si, že jakmile mi bude dvacet, udělám si potřebné řidičské oprávnění a zkusím to. Takže jsem se za tím snem jednoduše vydal – zkrátka jsem chtěl řídit autobus. Dnes to vnímám nejen jako svou práci, ale i jako koníček.

Co pro Vás bylo na začátku nejtěžší?
Náročné bylo zvyknout si na samotnou délku autobusu – mít za sebou 12 nebo 13 metrů není jen tak. Člověk se musí naučit správně si nadjíždět, přemýšlet dopředu. Naštěstí už během autoškoly jsem s tím neměl větší problémy, takže si myslím, že jsme si s autobusem poměrně dobře „sedli“.

Máte nějakou radu pro ty, kteří o této práci teprve uvažují nebo právě začínají?
Určitě bych jim doporučil, aby poslouchali zkušenější kolegy. Když jim někdo poradí, že je lepší si v zatáčce víc nadjet, někde raději zpomalit nebo se konkrétním místům vyhnout, měli by to respektovat. Zbytečné machrování se v téhle profesi opravdu nevyplácí a může vést k nehodám nebo nepříjemným situacím. Opravdu stojí za to naslouchat těm, kteří už mají něco odježděno.

Jak reagovalo Vaše okolí na to, že jste se rozhodl stát se řidičem autobusu?
Reakce byly různé. Nejbližší rodina mě podporovala, za což jsem velmi vděčný. Věřím, že když má člověk sen, měl by si za ním jít a nenechat se odradit názory ostatních. Samozřejmě se objevily i hlasy, že je to „jen“ řidič autobusu, že bych možná mohl dělat něco jiného, třeba něco „víc“. Ale já to nikdy nebral jako něco negativního – každý má právo na svůj názor. Nakonec je to moje rozhodnutí a můj životní směr.

Nosíte s sebou při práci nějaký talisman pro štěstí?
Zatím ne, ale už jsem nad tím přemýšlel. Možná si do autobusu časem něco dám – něco, co by mi přinášelo klid nebo štěstí. Jen jsem ještě nepřišel na to, co přesně by to mělo být.

Jak trávíte svůj volný čas? Máte nějaké koníčky?
Ve volném čase se věnuji hlavně cyklistice a turistice. Rád cestuji – ať už po České republice, nebo i do zahraničí, podle toho, jak mi to dovolí čas a finanční možnosti. Cestování je pro mě způsob, jak si odpočinout a zároveň poznávat nové věci.

Prolíná se u Vás nějak osobní život s tím profesním?
Občas ano – při cestování využívám i autobusy, třeba si popovídám s kolegy z jiných měst, zajímá mě, jak to u nich funguje, jaké mají zkušenosti a zda jsou ve své práci spokojení. Je to pro mě inspirativní.

Získal jste řidičský průkaz už před nástupem do společnosti ICOM, nebo až při zaměstnání?
Řidičský průkaz skupiny D jsem si udělal až při nástupu do společnosti ICOM. Firma mi umožnila absolvovat výcvik a já se tím zároveň zavázal, že zde určitou dobu zůstanu a budu jezdit právě pro ně.

Máte nějaký profesní cíl, který byste si chtěl splnit v budoucnu?
Rád bych se časem dostal k jízdám v rámci zájezdové dopravy (úsměv). Láká mě možnost podívat se s turisty třeba i do zahraničí – nebo alespoň jezdit delší trasy, jako je například linka Třebíč–Praha. To je takový můj dlouhodobější cíl, ke kterému bych se rád propracoval.

A kde Vás momentálně mohou cestující potkat?
V posledních týdnech mě mohou potkat na linkách nedaleko Náměště nad Oslavou, takže většina mé trasy vede Vysočinou, kterou mám moc rád.

Děkujeme Ondřeji Holkovi za milý rozhovor a přejeme mu mnoho šťastných kilometrů za volantem i splněných snů v profesním životě.