Zhruba před deseti lety jste si udělal řidičák na kamion. Co vás k tomu vedlo?
Touha si konečně vydělat pořádné peníze. (smích) Kamarád do mě tak dlouho vandroval, až jsem se nechal ukecat.

Vše ale změnila jedna narozeninová party...
Je to tak, na kamionu jsem byl celkem spokojený, ale začal mi hodně chybět kontakt s lidmi. Na oslavě se něco málo vypilo, člověk byl v dobrém rozmaru, takže jsem se opět nechal přemluvit a udělal si i papíry na autobus.

Neprobral jste se po čase z deliria?
Vůbec ne, bylo to super rozhodnutí. (smích) Na trase z Brna do Kyjova a zpět potkávám známé tváře, vidím, co se kolem mě děje, takže by se dalo říct, že jsem vlastně takovou součástí lidských příběhů. Jak ale říkám, vždy je potřeba brát věci s rezervou, a hlavně se na svět nekabonit.

To máte pravdu, někteří řidiči dobrou náladou občas nehýří.
Chápu, že není každý den posvícení, ale člověk žije jen jednou a podle toho by se měl chovat, což za volantem autobusu platí dvojnásob. Už takhle je ve světa zla dost.

Jaký je váš recept na dobrou náladu?
To je zajímavá otázka. Člověk se s ní asi musí narodit. (smích)

Ve vašem případě to tak zřejmě bude, od cestujících na vás chodí samá chvála.
Tak to rád slyším a zároveň si uvědomuji, že jde o velký závazek. Nechci se chvástat, ale nějaká hezká slova už jsem na svou osobu od cestujících slyšel. Jeden chlápek mi dokonce řekl, že mě bere jako nejlepšího řidiče. To vás pak pořádně zahřeje.

To věřím. V jedné vesničce se prý vaše základna spokojených cestujících každý den rozrůstá.
Teď už ne. (smích) Je ale pravdou, že na tuhle příhodu rád vzpomínám. Jedno pondělí nastoupila dáma, která byla zřejmě spokojená s mou jízdou natolik, že oslovila i další paní z dědiny. V úterý jsem tak vezl už dvě, ve středu tři… to bylo opravdu vtipné.

Je nějaký koníček, kterému se ve volném čase věnujete?
Určitě. Už dvacet let chodím přírodou s detektorem kovů v ruce.

To zní zajímavě. Jakým nejlepším „úlovkem“ se můžete pochlubit?
Asi protitankovým granátem z druhé světové války. Původně jsem nevěděl, o jak nebezpečnou věc jde, tak jsem ho dal do auta. (smích) Když jsem pak ale viděl, jak s ním zachází policisté, byl jsem poměrně v klidu.

Co s ním provedli?
Nevím, zda to můžu naplno říct, ale hodili ho do kufru a odjeli. (smích) Mimo ten granát jsem ještě našel prstýnek z 2. století a nějaké mince. Těch drobností ale bylo víc.

V přírodě ale nehledáte jen historické poklady.
To máte pravdu, rád chodím na hřiby a taky k vodě, kde s dcerou číháme na nějakou tu zlatou rybku. S ní se také dost učím, což je po tolika letech, co jsem ze školy, fakt fuška.