Paní Pokorná, na jakých linkách autobusu Vás mohou naši cestující potkávat?

Jezdím dvě linky, na kterých se střídám s kolegou. První je Třebíč-Okříšky-Předín a druhá Třebíč-Předín-Telč.

Jak dlouho u firmy pracujete?

Nastoupila jsem přesně 14. 6. 2014, takže tu pracuji více než sedm let. Také to není první rozhovor, který jsem pro Modrou vlnu dělala. (smích)

Řídila jste autobus i před nástupem do ICOMu?

Ne, řidičský průkaz na autobus i nákladní auto jsem si udělala přes pracovní úřad, když jsem byla na mateřské. Můj bratr, také řidič autobusu, mi vnukl myšlenku, ať si dodělám papíry. Prý jsem šikovná řidička, tak ať to zkusím. Firma ICOM mi dala praxi a vzala mě pod svá křídla. Zaučila jsem se a věřili mi, za což jsem ráda.

Jaké byly Vaše začátky na autobusu?

Ze začátku jsem byla hodně nervózní. Vozit lidi je velká zodpovědnost, ale počáteční strach po nějaké době opadl. První dva dny mě zaučovali dva kluci, poté jsem začala jezdit sama. Vše jsem zvládla, člověk se nesmí moc bát. Také mi pomohlo, že mi nikdy nedělalo problém zeptat se kolegů, když jsem si v něčem nebyla jistá. Máme skvělý kolektiv. Slovo nejde pro mě neexistuje. Někdy se člověk musí vrhnout do neznámých vod po hlavě.

Máte rodinu? Jak jde skloubit práce řidičky autobusu a starost o rodinu?

Mám dvě děti – syna a dceru. Syn se už v třetí třídě chlubil, že jeho maminka je řidičkou autobusu. Dcerka mi o prázdninách ráda v práci asistuje. Jezdí se mnou a nedělá jí problém vstávat o půl 4. Těší se, že stráví čas s maminkou. Nejvíce mi pomáhají rodiče, kteří mě podporují a také mi, když potřebuji, hlídají děti. Bez nich bych nebyla tam, kde jsem.

Ženy jsou v autodopravě v menšině. Jaké je to pracovat v odvětví, které je spíše mužskou záležitostí?

Pro mě je lepší pracovat v mužském kolektivu než v ženském. Chlapi jsou upřímnější a lépe se s nimi domluvím. V začátcích mi pomohli kolegové, kteří mi vždy poradili a vše vysvětlili. Myslím si, že ze začátku byli spíše oni víc nervózní ze mě jako z jediné ženy v jejich kolektivu, než já z nich. Potom zjistili, že jsem úplně v pohodě. Dlouho jsem tam byla jediná žena, ale už se to změnilo. Teď jsme tam čtyři řidičky a jedna dispečerka. Nejvíc nás bylo sedm.

Nesetkala jste se s předsudkem, že za volantem autobusu sedí žena?

Ze začátku to bylo pořád. Jezdila jsem na „atomku“ a bylo to na denním pořádku. Cestující mi říkali, že radši pojedou s autem. Jeden pán mi dokonce mával klíči před nosem. Ale po týdnu se mi omluvil. Mně to bylo jedno, věděla jsem, že umím řídit dobře. Ale nikdo mi nikdy opravdu nenadával nebo na mě byl opravdu ošklivý. Lidi mě spíše chválí.

Co Vás na Vaší práci baví nejvíce?

Baví mě řídit autobus a to je hlavní. Dříve to byla spíše mužská práce. Když jsem byla mladá, tak jsem ženskou řidičku autobusu nevídala. Ale dnešní vozy mají posilovač řízení, tím je to jednodušší a tolik se nenadřu. Také mě baví komunikovat s lidmi. Ráda si s nimi povídám. A když se na mě někdo po ránu usměje a popřeje mi krásný den, tak mě to nabije energií. Jsou lepší dny a horší dny. Nikdy není vše na sto procent.

A naopak, co nemáte ráda na Vaší práci?

Někdy mám strach, že v zimě, kdy je špatná situace na vozovce, nedojedu. Jednou se mi to i stalo, bohužel s tím člověk nic neudělá, i když se snaží sebevíc. Ale naštěstí to byla nejhorší věc, která se mi stala.

Jak trávíte svůj volný čas?

Ráda zahradničím. Je to pro mě s přítelem, který je také řidič autobusu, relax. I když, u štípání dřeva si člověk moc neodpočine, že? (smích) Z práce chodíme spíše psychicky unavení. Musíme dávat pozor na silnici a na cestující. Proto to ráda vystřídám za práci fyzickou. Vyčistím si hlavu. Ale je pravda, že jsou dny, kdy si jen lehnu a nic nedělám. (smích)

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho šťastných kilometrů na silnici.