Pamatujete si ještě svůj úplně první den v ICOM transport? Jaké byly vaše pocity, když jste poprvé usedl za volant služebního autobusu?
Já jsem hodně vděčný ICOMu, že mi dal šanci. Tehdy jsem neměl žádnou zkušenost a potřebnou kvalifikaci, jen řidičský průkaz na auto skupiny B. ICOM mi uhradil autoškolu a pak jsem absolvoval 2 měsíce povinných zkušebních jízd s řidiči. První den byl katastrofa (smích). Byl jsem v Moravských Budějovicích na zácvik a vůbec mi to nešlo. Ten 1. den jsem byl úplně vyřízenej. Řekl jsem, ať vzkážou dispečerovi panu Kudláčkovi, že druhý den už nepřijdu. Řekli mi, že jsem úplně levej, ale že to určitě dám. V noci jsem se o půlnoci vzbudil a řek jsem si, že to nevzdám, že to ještě zkusím. Do 14 dnů jsem zvládal řízení v pohodě, za měsíc jsem už chtěl jezdit samostatně, ale dodrželi jsme lhůtu 2 měsíců.

Na jakých typech autobusů jste začínal?
Jezdil jsem na Karosách, hned po měsíci jsem dostal Mercedes Intouro, říkali jsme jim „jezevec“ (úsměv)

Jak se vám daří skloubit rodinný a pracovní život?
Vzhledem k věku jsem si řekl o dopolední a odpolední směny, začínám v 5 hodin a končím ve 13. Pak zase beru odpolední a jednou za 14 dní jezdím neděle. Manželka je učitelka, po směně se nám daří vidět se doma každý den.

Jak se udržujete v kondici fyzicky i psychicky?
Práce s lidmi mě baví, chovám se k nim slušně, co do lidí vložíte se Vám 10 x vrátí. Za každou prodanou jízdenku poděkuji, s cestujícími se pozdravíme, důležitý je úsměv, poděkování, pozdravy. Lidi se cítí hned líp a jsou příjemnější. Co se týká fyzičky, ze sedavé práce mě začaly pobolívat tak před 8 lety nohy. Tak jsem sedl na kolo, ve volnu jsem jezdil a zlepšilo se to.

Změnila se za dobu vaší kariéry práce řidiče? Co dnes považujete za největší rozdíl oproti začátkům?
Určitě moderní techniku a autobusy. Dřív se člověk musel starat, kontrolovat, teď je technický stav autobusů bez problémů, jsou to moderní nové autobusy, takže se o nic nemusím starat. Taky kolektiv je dobrý, když si uděláte svou práci, kterou máte zadanou, tak je vše, jak má být. Nestalo se mi, že by na mě za tu dobu, co v ICOMU jsem někdo křičel nebo byl nějaký problém. Vše se vždy v klidu vyřešilo. Dispečeři i ostatní kolegové jsou fajn.

Máte nějaké své osvědčené triky nebo rutiny, které vám pomáhají zvládat náročné dny na silnici?
Důležité je, zůstat v klidu a situace na silnici moc nepitvat, prostě jet, i když se člověk setká s řidiči co neberou na autobusy ohled nebo, udělat si svoji práci, vyjít vstříc dispečerům, oni vyjdou zase vstříc vám.

A recept na cestující?
Při komunikaci s cestujícími je vždy důležitý úsměv, pozdrav, poděkování. Nikoho nezajímá, že třeba nemáte dobrý den, nebo máte špatnou náladu. Chce bezpečně odvézt. Jsou horší i lepší dny, důležité je ty vlny ustát a zůstat v klidu.

Co byste poradil mladším kolegům nebo těm, kteří o práci řidiče teprve uvažují?
Ať do toho jdou a vezmou to všema 10 ti. Kdo chce dělat, práce je dost a je za to i dobrý výdělek. Navíc kdo vám v dnešní době zaplatí autoškolu a dá vám šanci zaučit se bez praxe? Já jsem si už vzhledem ke svému věku řekl o krátké směny, a i tak mám plat pěkný.

Vozíte s sebou v autobusu talisman?
Talisman nepotřebuji, mám prostě štěstí. Mám najeto 2 miliony kilometrů bez nehody, mým největším talismanem je moje žena. Jsme spolu od 15 let, takže 45 let společného života.

Jak trávíte volný čas? Máte nějakého koníčka?
Nejvíce času trávíme spolu se ženou na chalupě, rád se věnuju zahradě. Máme pejska, dvouletou čivavu Bambulínku. Mou srdeční záležitostí jsou motorky. Mám 80 let starou Jawu Pérák 250, tu rád provětrám a svezu se na ní. K ní ještě přibyly 2 „pařezy“ – pionýry.

Jistě jste nasbíral za těch 17 let za volantem autobusu spoustu zážitků, podělíte se s námi o některý z nich?
Zážitků je hodně, vezl jsem i několik svateb, dříve jsem jezdíval i se zájezdy. Lidi jsou různí, ale snažím se je odbavit a dovézt je, kam potřebují.

Jednou se mi stalo v Jihlavě na autobusovém nádraží, že jsem se ve změti stejných autobusů nemohl dostat do toho svého. Lidi se na mě koukali, jak se dobývám do autobusu, až po chvíli jsem zjistil, že to není ten můj a že se snažím dostat do úplně jiného vozu (smích).

Děkujeme panu Řimkovi za rozhovor a přejeme mnoho dalších šťastných kilometrů za volantem jeho autobusu.