Jak jste se vlastně dostal k řízení kamionu?
Bylo to rychlé rozhodnutí. V předchozí práci jsem byl už nespokojený. Jednoho dne jsem se sebral, podíval na pracovní inzeráty, narazil jsem na nabídku řidiče kamionu a řekl jsem si: proč ne. Řidičák jsem už měl – ten mi tehdy zařídil bývalý zaměstnavatel, aby bylo možné odvézt kamion na technickou. Ale reálně jsem začal jezdit až tady u ICOMU.

Jak dlouho už v této profesi působíte?
Za volantem kamionu jsem od roku 2019, takže je to zhruba šest let. Celou tu dobu jezdím pro ICOM. Kolegové jsou fajn a s dispečery se vždy domluvím. Když například potřebuji k lékaři, vyjdou mi vstříc a dají mi kratší trasu. Naopak já vyjdu vstříc jim, když potřebují.

Jaký náklad běžně převážíte?
Většinou potraviny. Teď vozím zboží pro Kaufland, dřív to bylo i pro Penny Market. I přestože pro Kaufland jezdím moc rád, prakticky každou chvíli musím řešit vysoké palety a kvalitu jejich balení (smích). Zboží si nakládám a vykládám sám.

Jezdíte i do zahraničí?
Ne, moje trasy vedou čistě po České republice. Zahraničí nechávám na svých volnočasových cestách.

Narazil jste během své kariéry na nějakou skutečně výzvu?
Ano, zejména v zimních měsících to bývá o nervy. Nejhorší byla situace v zimě, kdy jsem jezdil pro Penny. V horách to pak bylo doslova o přežití – zatímco ostatní mě předjížděli, já stál a čekal. Zima v horách – to byla opravdová zkouška trpělivosti. Ale oproti tomu, když mi pod návěs zajel nový Range Rover, to byla procházka růžovým sadem (smích).

Dá se tahle práce skloubit s osobním životem?
V práci trávím hodně času, na jiné aktivity moc prostoru nezbývá. Ale i tak se snažím si nějaký ten čas pro sebe najít – třeba při jízdách do zahraničí v rámci koníčků nebo při rekonstrukci bydlení. Letos jsem se pustil sám do rekonstrukce koupelny. Musel jsem kvůli tomu vynechat účast na Gumbalkan.

Měl jste už jako dítě sen stát se řidičem kamionu?
Ano. Kamion mě fascinoval odmalička. To, že dnes sedím za jeho volantem, je vlastně splněný sen.

Kromě práce vás ale baví i něco trochu adrenalinovějšího – ježdění v rámci tzv. Gumbalkan závodů. Můžete to přiblížit?
Určitě. Gumbalkan – je dobrodružný roadtrip pro levná, často už odepsaná auta. Jede se v partě napříč východní Evropou, bez přesné trasy, bez navigace, bez luxusu. Auta by měla stát maximálně tisíc eur. Nejde o rychlost, ale o zážitek, orientaci a schopnost poradit si s čímkoli. Auta si vybírám i upravuji na cestu sám. V rámci závodu jsme propojení, hodně se podporujeme a pomáháme si navzájem. Pomoc s opravami aut je tu samozřejmostí. Nečekejte žádný luxus, já osobně volím přespání pod širákem, umyjeme se v řece, vaříme na ohni.

Jak jste se ke Gumbalkanu dostal?
Přes kamaráda, který paradoxně nikdy nejel. Mně se ten nápad zalíbil, a tak jsem se rozhodl to zkusit. Od té doby mě to úplně pohltilo. Bavila mě i příprava auta na samotný závod. Vždycky se mi podařilo dojet, nikdy jsem tam auto nenechal. Druhou jízdu se mnou jel dokonce kolega z ICOMu Miloš Driml.

V jakém autě jezdíte?
V naprosté klasice – v Octavii. Snažíme se držet základní myšlenky Gumbalkanu – levné, jednoduché auto, ideálně co nejvíc "popelnice"(upřímný smích). Nejde o to mít silné auto, ale něco, co přežije bahno, kopce i rumunské silnice. Octavku jsem už prodal, do budoucna plánuji koupit příští rok starý Mercedes, pokud nebudou peníze, tak Felicii.

Kudy jste s Gumbalkanem projížděl?
Převážně se jede v Rumunsku, ale postupně jsme projeli i Ukrajinu, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko nebo Bosnu a Hercegovinu. Jsou to silnice, kde si sáhnete na dno, ale zároveň uvidíte místa, kam se běžný turista nikdy nedostane.

Dostanete se do kontaktu s místními, ti už jsou za ty roky na tento typ závodu zvyklí, berou to jako zpestření všedního života.

Co vám Gumbalkan dává?
Svobodu, adrenalin, zábavu i přátelství. Je to úplně jiný svět než každodenní řízení kamionu. Tam musíte mít přesný čas, trasu, režim. Tady se řídíte hlavně srdcem. A i když to často končí s autem na laně, já ne, stojí to za to.

David Janovský je příkladem toho, že profese řidiče má své kouzlo – a že vášeň k řízení se dá žít naplno, i když právě nesedíte za volantem čtyřicetitunového kolosu. Ať už jede s návěsem do distribučního centra, nebo se s otřískanou Octavií ztrácí v karpatských serpentinách, jedno je jisté – jede srdcem.