Začnu zcela obligátně. Co vás vedlo k rozhodnutí opustit běloruský Vitebsk a zamířit do Čech?
Přimělo mě k tomu chování mého bývalého manžela, který proměnil můj život i život našich dětí v opravdové peklo. Starší syn už v Česku pracoval, a tak mi jednoho dne řekl, ať na nic nečekám a přestěhuji se taky. V tu dobu jsem už jezdila kamionem po Evropě, takže jsem se rozhodla celkem rychle. Syn mi navíc pomohl najít firmu s dobrou pověstí, za což jsem mu velmi vděčná. V ICOMu funguje všechno, jak má. Bohužel až po roce za mnou mohla přicestovat dcera a mladší syn.

Jak se vám v Česku líbí?
Strašně moc. V mnoha ohledech mi připomíná mé rodné Bělorusko. Podobný je jazyk, příroda i lidé, kteří jsou přátelští a ochotní, což bude asi tím, že jsme vyrůstali na stejných pohádkách a pověstech. (smích) Navíc jsem se zamilovala do české architektury. Je úžasné zjistit, že tady lidé žijí v domech postavených před sto, dvě stě lety. Vyzařují takový klid a pohodlí. U nás máme těch památek mnohem míň a nemají takovou historii.

Prý vás taky zaujal nápis na našich policejních autech.
Je to tak. V Bělorusku jsem se u policie setkala pouze s nepoctivostí, takže pro mě bylo překvapením, že tady policisté skutečně pomáhají a chrání. V naší zemi je nedodržování všeho na denním pořádku. Neexistuje ochrana před domácím násilím, nefungují zákony, policisté se nechají snadno uplatit… je toho ale mnohem víc. Dokonce bych řekla, že v Bělorusku lidé přežívají, než že by žili. Na ulicích se třeba vůbec nesmějí.

Takže asi neuvažujete o tom, že byste se jednou vrátila.
Na to je těžká odpověď. Svou zemi miluji, v Bělorusku mám rodiče a blízké, ale necítím se tam bezpečně. Hlavně kvůli bývalému manželovi, který se všem zákonům dokonale vysmívá a dělá si co chce. Bojovat proti podplaceným svědkům a soudcům je jako stát proti větrným mlýnům. V Česku jsme si navíc s dětmi připomněli, co znamená se usmívat, užívat si života a klidně se procházet ulicemi. To jsou věci k nezaplacení. Už dva roky se tady cítím jako ryba ve vodě, takže bych nerada odcházela.

Jak se perete s češtinou?
Snažím se. Bohužel to nejde tak rychle, jak bych si představovala. Hodně času trávím za volantem, takže po Evropě mluvím spíše anglicky. Mluvenému slovu nicméně rozumím, jen se na mě musí trošku pomaleji. (smích) Učit se je ale stále co.

Celkem mě udivilo, že řídíte kamion a máte vysokoškolský titul. Co jste vystudovala?
Ekonomickou a pedagogickou školu, takže mám tituly dva a k tomu několik kurzů, třeba žurnalistiky. Původně jsem chtěla jít na institut cizích jazyků, protože mám ráda angličtinu, ale můj budoucí manžel byl proti. Navíc jsem tehdy nevěděla, zda bych chtěla učit, překládat nebo dělat průvodce. Osud mě za katedru stejně nakonec zavál. Na střední škole jsem učila ekonomii a management. Následně jsem přešla do rodinné firmy, kde jsem ale musela po rozchodu s manželem skončit. Přemýšlela jsem, co dál a vyskytla se možnost dělat vedoucí středoškolské autoškoly. Tam jsem si navíc ještě dodělala učitelský průkaz. Bylo to ale špatně placené povolání, navíc jsem byla na děti sama, a tak jsem se poohlédla jinde.

A přesedlala na kamion…
Tak snadné to nebylo. Vlastně jsem se za volant kamionu dostala úplně náhodou. Nastupovala jsem do práce, kde jsem si myslela, že budu řídit mnohem menší auta. Problém byl ale v tom, že sháněli někoho na velký náklaďák, což mě mírně šokovalo. Už jako malá jsem nicméně kamioňáky obdivovala, a tak jsem do toho dobrodružství šla. Výhodou bylo, že jsem měla řidičáky hotové, protože jsem v rodinné firmě potřebovala céčko k řízení vrtné soupravy na podvozku vozidla ZIL a éčko kvůli mobilní geologické laboratoři, kterou jsme si chystali koupit.

Takže jste ráda, že jste tohle rozhodnutí učinila.
Určitě, šlo o správné rozhodnutí, protože můj bývalý manžel mi tehdy nedovolil klidně pracovat v běžných profesích. Navíc jsem se stala silnější, odolnější, a hlavně finančně nezávislá. Za volantem kamionu jsem navíc neztratila ani ženskost. Stále se snažím dobře vypadat, být nalíčená a mít upravené vlasy, abych mohla svým vzhledem a dobrou náladou potěšit i oči mých kolegů. (smích)

Na kterém místě se vám nejvíc líbilo?
Těch míst byla celá řada a nejde říct pouze jedno. Hezký je třeba německý Mannheim, Frankfurt nebo Ulm, který jsem si prošla se svou kamarádkou ze školy. Podél dálnice A6 je velmi krásný Waldburg a také Sinsheim. Tam je velký vodní svět, jen co by kamenem od parkoviště dohodil. Už jako malá jsem navíc sbírala kalendáře měst a teď k nim přihazuji i dojmy. Dlouhou dobu jsem třeba Dunaj vídala jen z dálky a až v Regensburgu jsem do něj konečně namočila nohy.

Určitě jste ale navštívila i jiné státy než jen Německo.
Jasně, za šest let v dálkové dopravě jsem procestovala velkou část Evropy. Byla jsem v Itálii, Rakousku, Holandsku, Belgii, Lucembursku, Polsku, Slovensku, na Balkáně, v Pobaltí a taky Rusku, kde jsem cestovala za Ural a dostala se až do Čečenska. Jednou bych chtěla zavítat i do Španělska a Norska, protože tam mají chutný sýr, který nevyváží ze země. Určitě ne ale v zimě. Hodně mě lákala i Anglie. Poslední dobou tam ale mají čím dál větší problémy s migranty, a tak už se tam tolik neženu.

Zbývá vám vůbec nějaký čas na koníčky?
Upřímně, moc ne. Když ale nějaký najdu, stále se zajímám o žurnalistiku, pracuji na svém webu a řeším běloruské právní hádanky. Snažím na dálku stále bojovat proti bezpráví, což je takový můj koníček. Nějaké spory už se podařilo vyřešit, nicméně jde stále o nekonečný příběh. Jednou třeba budu kromě běloruské legislativy studovat i mezinárodní právo. Na Telegramu jsem navíc jedním ze správců velké meziměstské komunity, kde vybízím k realizaci zajímavých odborných projektů.

A nějakou čistě ženskou zálibu, máte?
Ano, ráda pletu, vyšívám, tkám nebo vařím. Největším mým koníčkem jsou samozřejmě děti, kterým se snažím vynahradit to, co jsem v Bělorusku nestihla. Když jsem začala jezdit s kamionem, mé dceři bylo deset, takže je jasné, že jí maminka musela chybět. Nebylo to lehké období, ale hodně nás to všechny posílilo. Teď jsme konečně šťastní a je nám i díky českým lidem fajn.