Jak vzpomínáte na své začátky a jak se vaše pozice v průběhu let měnila?
V roce 1971 jsem nastoupil nejprve jako údržbář do ČSAD Jihlava. Poté jsem dělal správce jihlavského autobusového nádraží.

Průběžně jsem absolvoval večerní studium na Střední průmyslové škole v Jihlavě a v roce ′81 se ze mě stal provozní mistr autobusové dopravy – v dnešní terminologii dispečer. Později jsem měl na starosti tvorbu jízdních řádů.

A pak nejdříve nějakou dobu v roce ′92 a následně od roku 1996 až do května 2013, s výjimkou jednoho roku, jsem zastával funkci vedoucího autobusové dopravy.

Ještě tři roky jsem zůstal jako pracovník přepravní kontroly řidičů a cestujících a teď posledního října končím.

Toť posledních 45 let mého profesního života v kostce.

Máte nějaký svůj recept na setrvání u jednoho zaměstnavatele takovou dobu? Dnes je trend spíše opačný a hlavně někteří mladí lidé práci často střídají. A co byste dle svých zkušeností poradil třeba člověku, který právě ukončil školu?
Trpělivost a pevné nervy. (úsměv) Musíte mít k tomu, co děláte, vztah. Věřit, že to má smysl. Pak snášíte to dobré i špatné. A samozřejmě vám zaměstnavatel musí i dobře zaplatit. (úsměv)

Technologický vývoj léty asi hodně pokročil. A není to určitě jen technologie, co se od doby vašeho nástupu změnilo…
Technika se postupně zdokonalovala.

Když jsem přišel, jezdily ještě staré Škody RTO a přecházelo se na vozy řady ŠL. Obnova postupovala pomalu, zhruba asi šest autobusů ročně. Byl nedostatek všeho. A například fridex (nemrznoucí směs do chladiče – pozn. redakce) museli řidiči na noc vypouštět nebo několikrát za noc vstát a autobus natočit, aby nezamrzl.

Taková byla doba.

Prakticky neustále se opravovalo, abychom stroje udrželi v chodu. Protože měl tenkrát málokdo auto, jezdilo mnohem více cestujících než dnes. A výpadek na kterékoliv lince by byl problém, protože by se lidé nedostali do práce.

Kolikrát to nebylo lehké.

Bývaly také mnohem vydatnější zimy. Autobusy zapadaly. Na druhou stranu měli za „totáče“ silničáři povinnost udržovat silnice sjízdné – v současnosti už pouze „zmírňují následky zimy“.

Zkrátka každá doba nese svoje.

To ano. Ale mně třeba vůbec nevadí, že jsem nemusel na dva roky na vojnu.
Vojna byla dobrá! (smích)

Zpátky k předchozímu tématu…
Po revoluci byla do roku ′94 autobusová doprava dotována ze státního rozpočtu, ale pak přešlo financování na okresy a obce. Bylo třeba domluvit pravidla zajištění dopravní obslužnosti. Složitá jednání s obcemi se táhla pět šest let. Spousta spojů padla. Ale na základech systému, který byl tehdy nastaven, stojíme dodnes.

Další věcí je obnova vozového parku; ten byl počátkem 90. let prakticky na odpis, vozy staré a vyjeté. Vzpomínám si na tři první linkové Mercedesy O345, přezdívané „Jezevčíky“, které stály na samém začátku této obměny.

A co se týká například odbavování, tak úplně nejdřív byly papírové jízdenky a štípaly se kleštěmi. Potom se objevily mechanické strojky na kličku (Setright). První elektronické strojky jsme měli v roce 1998.

Co říkáte na nástup informačních technologií a jejich postupné zavádění prakticky do všech oblastí života?
Prvně dělal dispečer rozpis práce na psacím stroji, a co neměl v hlavě, to prostě nenapsal. Pak dostal každý svůj počítač. Dnes už se to s nimi na můj vkus moc přehání. Ano, na práci je to rozhodně dobrá věc a významně ji ulehčí. Ale platí zde přísloví – dobrý sluha, špatný pán. A když vidím některé lidi s tablety a smartphony… Člověk nesmí být otrokem.

Na tom něco bude. Ale život není jen o práci. Máte nějaké koníčky?
S manželkou jsme hodně cestovali, projeli jsme Evropu od Španělska až po bývalou Jugoslávii. Nejvíc ze všeho miluju hory, hlavně pak švýcarské Alpy v létě, když je tam zároveň sníh, flóra i fauna – to je nádherná podívaná. Líbilo se mi v Provence ve Francii, ve Španělsku a jižních státech obecně se zase člověk nejlépe nají. Kouzelná byla noční plavba trajektem z Itálie na Korsiku. A fajn jsou také termální lázně v Maďarsku – Maďaři jsou velmi vstřícní a pohostinní lidé a ať si říká, kdo chce, co chce, já na ně nedám dopustit.

Na cestách si rád všechno hezké vyfotím. Mám jeden digitální a několik analogových fotoaparátů různých značek. Dříve jsem experimentoval s vyvoláváním kinofilmů v temné komoře, nyní jsem si koupil foto tiskárnu. Takže dalším koníčkem je fotografování. Potom ještě zahrada.

Taky rád fotím. A s tím cestováním se přiznávám, že jste mi teď trochu vzal vítr z plachet. Protože jsem se chtěl na závěr zeptat, zdali v penzi plánujete nějakou zahraniční dovolenou.
Nebyl jsem v Řecku. To je můj tajný sen. Ale až se trochu uklidní mezinárodní situace. Jestli budu živ a zdráv. (úsměv) A taky bych chtěl sepsat zážitky z cest, k tomu jsem se zatím nedostal.

Tak to si určitě někdy rád přečtu. Děkuji za rozhovor.
Rádo se stalo.