Začneme klasicky. Jak dlouho už pracujete v ICOM transport a jak jste se vlastně k řízení autobusů dostal? 
V ICOMu pracuji dva roky a musím říct, že dnes už si sám sebe v jiné práci moc neumím představit. Přitom moje cesta nebyla úplně přímočará. Vystudoval jsem pedagogickou školu v Boskovicích s maturitou z výtvarné výchovy a původně jsem měl úplně jiné plány. Původně jsem chtěl být učitelem angličtiny a tělocviku. Dokonce jsem chvíli studoval vysokou školu, ale zjistil jsem, že akademické prostředí není úplně pro mě. Nakonec jsem pracoval pět let jako asistent pedagoga ve školce. Byla to krásná práce, děti jsem měl rád, ale postupně člověk začne řešit i praktickou stránku života. Když máte rodinu a děti, potřebujete určitou jistotu a stabilitu. Ve školství to bylo hodně o smlouvách na dobu určitou a já jsem chtěl něco dlouhodobějšího. A co si budeme, autobus se řídí mnohem jednodušeji než skupina dětí. 
Pak jsem narazil na nabídku ICOMu a vlastně mě překvapilo, jak přirozeně mě to táhlo k autobusům. Když jsem se nad tím zamyslel, autobusy mě provázely celý život. 

Adamova rodina: manželka Terezka, mladší syn Štěpánek, starší syn Vojta a táta Adam. 

V jakém smyslu Vás autobusy provázely celý život? 
Já jsem prakticky všude jezdil autobusem. Do školky, do školy, na střední… Nejvíc linkou 256 z Olešnice do Boskovic. To byla moje linka. Dodnes ji beru jako svoji srdcovku. 
Už jako malý kluk jsem měl obrovský respekt k řidičům autobusů. Sedával jsem za nimi, sledoval volant, palubní desku, poslouchal hudbu, která hrála v kabině. Fascinovalo mě, jak někdo dokáže řídit tak velký stroj, a přitom úplně v klidu vozit desítky lidí. 
Nikdy jsem nebyl typický autíčkář, co by znal všechny značky motorů. Spíš mě fascinovala atmosféra té práce a určitý klid, který z těch řidičů vyzařoval. 

Takhle to bylo s odpočinkem než vznikla nová šoférka v Králově Poli.

Jak byste popsal kolektiv a zázemí ve firmě?
[smích] Ale upřímně – já jsem spokojený. Vedení je vstřícné a dá se na všem normálně domluvit. Hodně jsem to ocenil třeba při narození Štěpánka, kdy jsem mohl být častěji s rodinou. To pro mě bylo hodně důležité. 
A kolektiv? Minimálně za naše chlapy z „tři sta jedničky“ bych klidně strčil ruku do ohně v azbestové rukavici [smích] Od začátku mě vzali mezi sebe a rád se účastním i různých setkání řidičů, které si sami organizujeme a plánujeme  

Pracovní prostředí si Adam chválí.

Co Vás na práci řidiče baví nejvíc? 
Asi ten zvláštní mix zodpovědnosti a klidu. Když sedíte za volantem autobusu, vezete lidi, kteří vám důvěřují. Zároveň je to práce, při které člověk hodně přemýšlí. Máte svůj prostor, jedete krajinou, posloucháte hudbu a v hlavě si skládáte různé věci dohromady. Pro mě je to vlastně někdy až určitý druh meditace. 

A co technika, se kterou jezdíte? Klidně uveďte pozitiva a jestli vyšťouráte tak i nějaká negativa? Tak určitě, jezdím s autobusem SETRA 410 08, ale tento rok přijdou do našeho střediska nové stroje, tak se těšíme. 

Pojďme hodnotit Adame. 

Pozitiva:  

LED světla  - stylovka mají nádech do modra 

brzdový pedál jako u osobního auta 

ostřikovač couvací kamery protože bývá často špinavá 

snížené dveře - nemusím se bát že narazí do střech zastávek 

klimatizace do kabiny řidiče 

Negativa:  

základní údaje o spotřebě a teplotě ve vozidle - starší modely o těchto hodnotách informovaly, tady je s tím trochu problém 

asistenti - občas mám pocit, že než pomáhají, tak si myslí že jsme úplný trubci, ale v podstatě je dobře že je ve strojích máme 

tlačítka pro znamení rešil bych asi jinak zdá se mi, že nejsou dobře rozmístěná - stále je někdo omylem mačká 

Konečně na konečné v Králově Poli v Brně.

Jak se Vám daří skloubit práci s rodinou? 
Musím říct, že bez skvělé manželky Terezky by to nešlo. Máme dva malé syny, takže doma je pořád živo. Dnes je to mnohem náročnější než dřív, protože starší kluk už potřebuje hodně pozornosti a do toho máme miminko. Měl jsem období, kdy jsem jezdil linku, kde jsem začínal skoro v sedm ráno a vracel se domů večer. Přes den jsem měl několikahodinovou pauzu, takže jsem sedl do auta, jel půl hodiny domů, abych rodinu aspoň chvíli viděl, a pak zase zpátky do práce. To dlouhodobě nebylo úplně ideální. Teď mám systém krátký–dlouhý týden a je to mnohem lepší. Když mám ranní, přijedu domů po jedné hodině a mám celé odpoledne s rodinou. To je pro mě obrovská hodnota. 

Rodina je pro Vás evidentně hodně důležitá. 
Jednoznačně. Já si myslím, že dneska lidem často chybí obyčejná blízkost a láska. A čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji, že právě rodina je to nejdůležitější. Máme navíc velkou výhodu, že bydlíme blízko prarodičů. Babička s dědou nám hodně pomáhají, takže v tom nejsme sami. A to je obrovská pomoc. 

Uměl byste se popsat jednou větou, nejlépe jedním slovem?   
Ano : Trubadúr. To vzniklo trochu spontánně, ale nějak mě to vystihuje. Dokonce jsem kdysi napsal větu: „Rozpolcený trubadúr se srdcem skromného filozofa a duší cílevědomého bojovníka.“ Možná to zní poeticky, ale já opravdu hodně věcí prožívám uvnitř. Přemýšlím o životě, o vztazích, o tom, kam člověk směřuje. A zároveň mám rád hudbu, emoce a příběhy lidí. 

Když jsme u hudby – ta je pro Vás také hodně důležitá, že? 
Velice důležitá. Hudba mě provází celý život. Zpíval jsem ve školním sboru a dodnes si rád zpívám doma. Máme doma mikrofon, syn Vojta si nasadí sluchátka a zpívá se mnou a moc ho to baví. A přiznám se, že by mě jednou lákalo zpívat i v nějaké kapele. Zatím jsem skončil u překládání textů do češtiny. 

Adam krásně popsal svůj vztah k hudbě a zároveň k manželce.

A jakou hudbu máte rád?  
Já vždycky říkám, že mám rád hudbu stejně jako svoji ženu – chytlavou, divokou, vášnivou a harmonickou. Hudba je pro mě hlavně pocit. Nedokážu to úplně popsat názvy kapel nebo škatulkami. Ale mám rád rockovější věci, něco energického, co má emoci. Nejblíže se k mému hudebnímu stylu přibližuje americká křesťanská rocková kapela Red. Jejich skladba Breathe Into Me byla první, kterou jsem od nich slyšel a doteď z ní mám husí kůži. Pozn. redaktora: jde o příjemnou rockovou záležitost, kde chcete, spusťte si s pomocí boží KLIP 

Kromě hudby jste také sportovec. Jak jste se dostal ke Spartanu? 
Sport jsem měl rád vždycky. Hrál jsem fotbal, volejbal, zkoušel jsem bojové sporty. Střílím z luku, i se synem. A pak přišel Spartan Race. Na tom mě fascinuje kombinace fyzičky a psychiky. To není jen běh. Lezete pod ostnatými dráty, taháte těžké pytle, šplháte, brodíte se bahnem… Člověk tam často narazí na svoje limity. A zároveň zjistí, že vydrží mnohem víc, než si myslel. Člověk musí být rychlý, silný a vytrvalý. Dostal jsem se k tomu díky kamarádovi, doslova ze dne na den. 

To zní dost extrémně....
Taky že je. Dokonce podepisujete reverz, že jdete na vlastní riziko. Když se vám něco stane, je to vaše odpovědnost. A věřím, že někteří lidé tam opravdu sáhnou až na dno sil. Ale právě to mě na tom baví. Člověk tam bojuje hlavně sám se sebou. 

Adam skončil na 1005 místě což je veliký úspěch, já bych skončil po 50 metrech.

Hodně přemýšlíte o životě. Máte nějaké motto, kterým se řídíte? 
Poslední dobou hodně žiju větou: „Trpělivost je měnou bohatých.“ Protože si myslím, že právě trpělivostí si člověk kupuje ty nejcennější věci – vztahy, rodinu, důvěru. Ne penězi. A čím déle žiju, tím víc tomu rozumím. 

Vy se netajíte ani vírou? 
Ne. A ani nechci. Myslím si, že člověk nemá všechno úplně pod kontrolou. Některé věci přicházejí z nějakého důvodu a často to pochopíte až zpětně. Víra mi dává určitý klid a nadhled. A myslím si, že dneska lidé často hledají právě něco, co jim ten klid vrátí. 

Když se dneska ohlédnete, jste šťastný člověk?  
Myslím, že ano. Mám skvělou rodinu, práci, která mě baví, dobré kolegy a zdravé děti. Samozřejmě nejsou všechny dny jednoduché, někdy je člověk unavený, někdy má pocit, že nestíhá být tolik doma, kolik by chtěl. Ale důležité je, že víte, proč to všechno děláte. A já ten důvod mám. 

Zasáhlo Vás v životě nějaké pěkné pozitivní negativum? 
Ano, nikdy jsem se nenaučil kouřit. A čím jsem starší, tím víc to považuji za jednu z nejlepších „neschopností“ svého života. Co ovšem považuji za své selhání tak je fakt, že jsem jako mladistvý pod vlivem okolí začal poslouchat český rap, a to jsem neměl dělat.  

A můj dojem? 
Adam je člověk, který dokáže o obyčejných věcech přemýšlet neobyčejným způsobem. O rodině, hudbě nebo práci řidiče mluví s jistou pokorou, ale zároveň s čirou vnitřní energií. A ještě jeden unikát má Adam na svém tričku: přišel k nám s řidičákem B a hned přešel na D a za celou dobu neměl ani jednu nehodu a to je prostě bombice jaderná přátelé, protože přejít z osobáku na autobus to je jiný level.  
Co dodat? Přeji Adamovy a jeho nejbližším hodně energie, a občas kapku i té ze shora, hodně pozitivních negativ a ať si drží nehodovost co nejdéle na nule.  

Redaktor: Martin Havran 
Foto: ICOM transport, Adam Žaluda