Pane Karásku dnešní rozhovoru začneme od konce a budeme bilancovat. V srpnu to bude 18 let, co pracujete ve společnosti TRADO Bus. Je za čím se ohlédnout do zpětného zrcátka? 

Když si uvědomím, že už to bude téměř osmnáct let, sám tomu někdy ani nechci věřit. Ten čas utekl opravdu rychle. Za volantem autobusu jsem strávil velkou část svého profesního života a za tu dobu jsem poznal spoustu kolegů, cestujících i různých situací, na které se nezapomíná. 

Práce řidiče autobusu je každý den trochu jiná. Člověk má sice jízdní řád, trasu a povinnosti, ale nikdy dopředu přesně neví, koho poveze, jaké bude počasí, provoz nebo co se během dne stane. Možná i proto mě ta práce pořád baví. 

Rovnou se zeptám, co pro vás znamená práce v TRADO Bus? 

Především jistotu a stabilitu. Po téměř osmnácti letech vím, že pracuji ve společnosti, na kterou je spoleh. Vážím si také kolegů a toho, že člověk není na všechno sám. 

Zároveň mám pocit, že moje práce má smysl. Každý den vozíme lidi do práce, do školy, k lékaři, za rodinou nebo za povinnostmi. Pro cestující je autobus často běžnou součástí dne, ale právě proto musí fungovat spolehlivě. 

A co vás k profesi řidiče přivedlo?  

Na mé rozhodnutí měly vliv dvě věci. Tou první byl náborový inzerát na zadní části autobusu. Zároveň s inzerátem tehdy začaly do provozu přicházet nové autobusy Mercedes, které postupně nahrazovaly staré Karosy. Nové vozy s trojcípou hvězdou tak to bylo něco a byla to jedna z věcí, která mě k profesi řidiče autobusu přilákala. 

A tou druhou věcí byla životní událost – narození mé dcery. V té době jsem hledal práci, která by mi umožnila být více doma s rodinou a mít určitý řád. Řízení mě vždycky bavilo, takže práce řidiče autobusu mi začala dávat smysl. 

Tehdy jsem to bral hlavně jako rozhodnutí kvůli rodině, ale postupně se z toho stala práce, ke které jsem si vytvořil vztah. Dnes mohu říct, že toho rozhodnutí nelituji.  

Otevřel jste čtenářům dveře do Vaší rodiny podporuje vás ve Vaší práci rodina? 

Ano, a velmi si toho vážím. Práce řidiče má svůj režim, který není vždy jednoduchý. Často vstávám už kolem třetí hodiny ráno, takže tomu musí být doma všechno přizpůsobené. 

Rodina ví, že potřebuji chodit dříve spát a mít klid na odpočinek. Každý den mám připravenou čerstvou svačinu a vyžehlenou košili. To jsou věci, které možná zvenčí vypadají jako samozřejmost, ale pro mě znamenají obrovskou podporu. 

Jestli dovolíte zůstaneme ještě chvíli mimo téma práce řidiče a věřím, že naše čtenáře bude zajímat, jak nejraději trávíte volný čas? 

Jsem jen průměrný kutil, který si vše opraví a postaví sám. Pozn. redaktora: jestli je pan Karásek průměrný kutil, co si vše opraví a postaví sám, pak nevím, do jaké kategorie patřím já? Umístil bych sebe někam na chvost pomyslné přímky, která obsahuje definice nadprůměr, průměr a podprůměr. Která končí kdesi v nekonečnu a tam někde na konci kde je nekonečno a podprůměr se nacházíme my všichni (pokud nejsem sám) co jsme podprůměrní – prostě umíme jen vrhat stín, takové Dantovo peklo pro kutily. 

Ovšem nejraději trávím čas na naší na zahradě. Baví mě práce kolem domu, péče o rostliny a zvelebování okolí. Je příjemné vidět, že po člověku něco zůstane a že má práce konkrétní výsledek. 

Po směně je zahrada pro mě nejlepší způsob, jak si vyčistit hlavu. Člověk je venku, dělá rukama a přijde na jiné myšlenky. 

Umíte opravdu odpočívat? 

Upřímně řečeno, moc ne. Postupem času jsem zjistil, že když mám volno, stejně si najdu nějakou práci. Buď kolem domu, nebo právě na zahradě. 

Někdo si odpočine tím, že si sedne a nic nedělá. Já to mám trochu jinak. Nejlépe si odpočinu, když dělám něco užitečného. 

Povolání řidiče je ale i určitá forma cestování, a tak se nabízí otázka cestujete rád i když právě nesedíte za volantem?  

Ano, cestování mám rád. Každý rok vyrážíme na týdenní dovolenou po českých horách, památkách a zajímavých místech. Česká republika má podle mě pořád co nabídnout a člověk stále objevuje něco nového. 

Rádi si dopřejeme i pobyt u vody a občas vyrazíme k moři. Důležité je pro mě hlavně být s rodinou, odpočinout si od běžného režimu a načerpat nové zážitky. 

18 let za volantem to je poměrně dlouhá řádka kilometrů, které se mohou zdát být stejné, ale co autobusy? Nebo ještě lépe jak se v průběhu osmnácti let změnila práce řidiče?  

Změnila se hodně a nejvíce je to vidět na autobusech. Dnes máme modernější vozidla, která jsou pohodlnější pro řidiče i cestující. Jsou vybavena informačními tabulemi, elektronikou a dalšími systémy, které dříve vůbec nebyly samozřejmostí. 

Pamatuji si dobu, kdy jsme používali papírové cedulky s cílovými zastávkami. Po směně se musely měnit, hlídat a připravovat. Vzpomínám si i na dobu, kdy v autobuse nebylo rádio. Dnes je práce v mnoha směrech pohodlnější, ale zároveň je provoz hustší a člověk musí být pořád maximálně soustředěný. 

Technika řidiči pomáhá, ale zodpovědnost za cestující má pořád člověk za volantem. 

Na začátku našeho rozhovoru jste zmínil, že jedním z rozhodujících faktorů pro práci byly i nové autobusy Mercedes-Benz. S jakým strojem u ICOM transport jezdíte?  

Momentálně jezdím s dlouhou SETROU modelem S 518 L E, která je novinkou ve flotile ICOMU. Autobus má spousty asistentů, např. hlídání tlaku v pneumatikách, aktivní brzdový asistent, asistent pro kontrolu mrtvého úhlu, parkovací kamera atd. Zároveň má také vozidlo automatickou převodovku. Je to pro řidiče komfortnější nepoužívat spojku. Samozřejmostí je klimatizace, více sedaček a bezbariérový nástup pro cestující 

Má také i jednu zajímavou nevýhodu nebo spíše věc na kterou se musí dát pozor. Autobus má o jednu nápravu navíc, která se v zatáčkách pří manévrování natáčí. A tím se jeho zadní část natáčí do stran. A to se musí hlídat, abych nikde nic neodřel.  

Pane Karásku určitě se jen hemžíte zajímavými příběhy z poza volantu, máte nějaký pracovní zážitek, na který nejraději vzpomínáte? 

Rád vzpomínám na jednu cestu se základní školou do Prahy do Divadla Za plotem, které se nachází v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice. Jakmile jsme vjeli do areálu, závora se za autobusem zavřela. 

Děti si okamžitě všimly, kde jsme, a začaly s hrůzou křičet, že už se odsud určitě nedostaneme. Bylo to tak spontánní a komické, že mě to opravdu pobavilo. Samozřejmě všechno dobře dopadlo, děti se do divadla dostaly a zase jsme odjeli, ale na jejich reakci si vzpomenu dodnes. 

Takové chvíle k té práci patří. Někdy stačí maličkost a vznikne příběh, který si člověk pamatuje roky. 

Příhoda s dětmi zavřenými v Bohnicích mě dost pobavila a představil jsem si legendární scénu z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, kdy autobus řízený Jackem Nicholsonem vyrazil ovšem opačným směrem a opustil se zajímavými pacienty na palubě prostory ďábělského zařízení. Ale vážně, zažil jste za volantem i něco co bylo zcela mimořádné? 

Ano, a na to se nezapomíná tak jako na děti za plotem blázince. Při jednom nedělním odpoledním spoji do Brna v Hrotovicích zkolaboval cestující. Byla to situace, kdy člověk musí jednat okamžitě. Společně s dalšími cestujícími jsme mu poskytli první pomoc a přímo v uličce autobusu jsme zahájili masáž srdce. 

Záchranná služba dorazila asi po patnácti minutách a převzala resuscitaci. Bohužel se muže zachránit nepodařilo. Bylo to velmi těžké a smutné. Přesto jsem měl pocit, že jsme udělali maximum, co jsme v tu chvíli mohli. 

Taková zkušenost člověku připomene, že řidič autobusu neřeší jen dopravu z jedné zastávky na druhou. Někdy se může během chvíle ocitnout v situaci, kdy jde o lidský život. 

Je ještě něco za těch 18 let co má pro Vás stabilní hodnotu, co vás během směny potěší? 

Nejvíce obyčejné poděkování. Když cestující při vystupování řekne „děkuji“, popřeje hezký den nebo pochválí klidnou jízdu, tak to potěší. 

Není potřeba nic velkého. Řidič je často první člověk, kterého cestující ráno potká, a poslední, s kým se při cestě rozloučí. Slušnost a pár milých slov dokážou zlepšit den na obou stranách. 

Máte nějakou oblíbenou linku nebo trasu? 

Nemám jednu vyloženě nejoblíbenější trasu, ale rád jezdím po Vysočině. Ten kraj mám rád a znám ho velmi dobře. Líbí se mi, že se během roku neustále mění. Jiné je to na jaře, jiné v létě, jiné na podzim a úplně jiné v zimě, když člověk vyráží brzy ráno a krajina je ještě tichá. 

Každá linka má něco do sebe. Někde člověk potkává pravidelné cestující, kteří už ho znají, jinde zase veze děti do školy, seniory k lékaři nebo lidi do práce. Právě v tom je veřejná doprava důležitá. Pro mnoho lidí je autobus každodenní jistota. 

I mě se na Vysočině líbí, to podepíšu, a líbí se mi, jak jste ji pěkně vymaloval slovy. Podobně jak to dělal ve svých obrazech Antonín Slavíček. Pokud bychom pustili fantazii trochu na špacír, jakou byste si chtěl vyzkoušet jinou profesi, než řidič autobusu? 

Asi bych si vyzkoušel práci strojvedoucího. Doprava mě vždycky zajímala a lákalo by mě poznat železnici z druhé strany. 

Je to také velká zodpovědnost, podobně jako řízení autobusu, ale zároveň úplně jiný svět. Bylo by zajímavé zažít, jaké to je řídit vlak a dívat se na cestování z kolejí místo ze silnice. 

Jakou radu byste dal novým řidičům? 

Aby byli trpěliví, zodpovědní a zachovali si klid. To je podle mě základ. V provozu se může stát cokoliv, a ne všechno jde podle plánu. Důležité je myslet na bezpečnost cestujících a nenechat se rozhodit. 

A také bych jim poradil, aby nezapomínali na slušné jednání. Úsměv, klidný tón a ochota někdy vyřeší víc než rozčilování. Řidič autobusu je každý den mezi lidmi a podle toho by měl ke své práci přistupovat. 

Pane Karásku můžeme společně nahlédnout trochu do Vaší budoucnosti? Máte nějaké plány nebo přání do budoucna? 

Největší přání je zdraví. Pro mě i pro moje blízké. Když bude zdraví sloužit, rád bych v TRADO Bus ještě několik let pokračoval. 

Práce řidiče mě stále baví a těší mě, že mohu být součástí veřejné dopravy, která lidem každý den pomáhá. A pokud budou cestující spokojení a já budu mít sílu usedat za volant, budu za to rád. 

V posledních rozhovorech se každého zeptám, jestli má dotyčný životní motto? 

Ano: „Štěstí přeje připraveným.“ 

Myslím si, že to platí v práci i v životě. Když člověk nic nepodcení, připraví se a dělá věci poctivě, má větší šanci, že všechno dobře dopadne. Za volantem autobusu to platí dvojnásob. 

Redaktor: Martin Havran 
Foto: archiv Petr Karásek